Muž na mostě se jmenoval Ondřej z Třeboně a měl ruce špinavé od inkoustu.

Eliška to poznala ještě dříve, než k němu přistoupila — ten specifický namodralý nádech pod nehty, který se nedalo smýt ani louhovou vodou. Iluminátor. Jako ona. A v jeho ruce otcův žaltář svítil zlatým hřbetem do večerního nebe nad Vltavou.

„Neboj se," řekl dříve, než otevřela ústa. „Já jsem přišel kvůli stejné věci jako ty. Kvůli čtyřem kódexům."

Měla utéct. Věděla to. Místo toho zůstala stát a naslouchala.

Ondřej byl, jak se ukázalo, kurýr — nikoliv pro Bratrstvo Čistého Ohně, jak se nejprve bála, ale pro malou skupinu učenců rozptýlených po celé Evropě, kteří si říkali Strážci Litery a kteří sledovali její kroky od Basileje. Otec jim psal. Otec jim věřil. A nyní jí přinášel to, co otec nestihl předat osobně: třetí a čtvrtý kodex, zabalený do voskového plátna, ukrytý za kamennou destičkou v základech Juditina mostu ještě za Karla IV.

„Všechny čtyři," zašeptala. Ruce se jí třásly, když rozbalovala látku.

„Všechny čtyři," potvrdil Ondřej. „Ale musíš je pročíst ještě dnes v noci. Zítra ráno přijde Bratrstvo. Vědí, kde jsi."

Schovala se v domě zlatníka na Starém Městě, kde Ondřej platil nájem. Svíčka hořela nízko. Čtyři kodexy ležely před ní na stole jako čtyři strany světa a Eliška konečně pochopila, co celou dobu věděla, aniž to uměla pojmenovat.

Předkové nezaznamenali magii, aby ji přenechali silným.

Zaznamenali ji, aby ji zničili.

Znaky a barvy, které měnily realitu — rumělkové spirály, azurové zlomky, zlaté tečky rozmístěné v přesných vzdálenostech — fungovaly pouze tehdy, pokud je někdo četl a věřil. Víra byla palivem. Obraz byl formou. A slovo bylo branou. Rozptýlili kodexy do čtyř knih záměrně: ne proto, aby je budoucí strážkyně sestavila dohromady, ale proto, aby pochopila, co musí udělat, až je konečně uvidí pohromadě.

Musela je přepsat.

Nikoliv zkopírovat — přepsat. Změnit každý třetí znak, obrátit barevnou posloupnost, vynechat zlaté tečky. Nikoliv zničit, ale překódovat. Znalost by přetrvala, ale moc by se rozptýlila do neškodných vrstev, čitelná pouze těm, kdo by strávili celý život studiem — a takoví lidé, věřila, by měli dost moudrosti, aby ji nepoužili.

Pracovala do svítání.

Prst ji bolel, inkoust jí nestačil — Ondřej přinesl nové zásoby, mlčky hlídal u dveří. Eliška psala jako nikdy předtím, každý tah štětce vědomý, každá barva smíchaná s přesností, která přicházela odkudsi hluboko z paměti, jako by ruka věděla, co mysl ještě nestihla formulovat. Toto bylo dědictví, které v ní dřímalo celou dobu opisování v pražském skriptoriu, celou dobu, kdy si myslela, že je pouze řemeslnicí.

Když venku zaklepali poprvé, byla hotová s prvním kódexem.

Když zaklepali podruhé — silněji, dveřmi — skončila s druhým.

Třetí a čtvrtý dokončila ve chvíli, kdy se dřevěné závory zlomily a do místnosti vstoupili tři muži v tmavých pláštích s emblémy spalovaných knih na ramenních sponách.

Zastavili se.

Hleděli na čtyři otevřené kodexy. Na Elišku, která seděla vzpřímená, se zakápěnýma prsty.

„Kde jsou?" zeptal se ten vpředu.

„Přede vámi," odpověděla klidně. „Vezměte si je."

Vzali. Samozřejmě vzali. Odnesli všechny čtyři, pečlivě zabalené, s dychtivostí sběratelů, kteří si myslí, že získali poklad.

Ondřej na ni pohlédl s otázkou v očích, jakmile odešli.

„Originály," řekl pomalu, „byly přeci jen čtyři."

„Ano," přisvědčila Eliška. „Ale rukopis má vždy pět vrstev. Předkové mě to naučili, aniž to věděli." Ukázala na pátý sešit, tenký, skromný, bez zlatého hřbetu, o který nikdo nejevil zájem. „Přepis je také kodex. A přepis přepisu je také kodex."

Věda o strážcích nepotřebovala krev ani magii. Potřebovala rukopis a čas.

Eliška z Hradce zavřela pátý kodex, vsunula ho do záňadří a vyšla do pražského rána, kde kdesi za Hradem zvonily zvony k ranní mši a vzduch voněl jarem a spáleným dřevem a inkoustem, který nikdy docela nevyschl.