Kůra pod Miřinýma rukama pulzovala jako horečnaté srdce.

Nebyla to tepna stromu – ta dubová žíla tekla hluboko, klidně, rytmem tisíce zim. To, co cítila dlaněmi, bylo něco jiného. Panika. Slepá, drcená panika, která stoupala z kořenů jako jed z rozlomené žlázy.

„Pověz mi to pomalu," šeptala Mira do rozpuklé kůry. „Jsem tady."

Odpověď nepřišla slovy. Přišla obrazy.

Hnědá voda tekoucí stromovými žilami. Listy padající příliš brzy, příliš rychle, jako prsty uříznuté bez varování. A pak – světla. Modrá, studeně plynoucí světla hluboko mezi kmeny, tam, kde za soumraku začíná druhá strana. Světla, která se pohybovala příliš rychle. Příliš cíleně.

Mira se odtrhla od stromu a otřela si dlaně do pláště. Bylo po půlnoci. Stínový les kolem ní dýchal ve dvou vrstvách – ta vrchní patřila živým stromům, mlze a daleké výři, která se právě odmlčela. Ta spodní patřila druhé straně, a z té dnes přicházel zápach spáleného peří.

Znamení, které nezpůsobují víly.

Víly trhají, škubají, unáší. Nespalují.

Znovu poklekla ke kořenům, tentokrát k těm, které se proplétaly zemí jako hrubé šlachy starce. Mrtvé kořeny, které ji naučila číst stará Věnka před deseti lety, těsně před tím, než umřela. *Ve mrtvém dřevě leží paměť nejdéle*, říkala Věnka. *Živé dřevo zapomíná, aby přežilo. Mrtvé nemůže.*

Mira zavřela oči a otevřela to místo za nimi, které nemělo jméno.

Kořeny jí promluvily hlasem Věnčiny matky. Nebo babičky. Čas v mrtvém dřevě proudí jinak.

*Smlouva praskla,* šeptaly. *Ale ne tam, kde hledáte.*

„Kde?" zeptala se Mira nahlas.

*Ve středu. Ve starém středu. Tam, kam nikdo nešel od Prvního odchodu.*

Vítr projel lesem jako vzdech, a s ním přišel zvuk, který Miře zastavil krev.

Byl to smích. Lehký, dívčí, hrající si – ale pod ním znělo něco jiného, jako když přidržíte ucho ke dveřím a slyšíte, že za nimi nehrají hudbu, ale dusí křik.

Víly.

Mira vstala a bez jediného šelestu se otočila. Věděla, kde jsou – naučila se to jako dítě, naučila se poznat prostor, který víly svou přítomností vybrušují do skla. Vzduch tu byl průzračnější a nebezpečnější zároveň.

Tři z nich stály na okraji mýtiny, jejich těla napůl vpletená do kmenů jako splývavé obrazy v zatažené vodě. Upíraly na ni zrak, který neměl bělmo ani duhovku – jen tmavou hloubku, v níž se cosi pohybovalo.

„Druidko," řekla prostřední tichým hlasem. „Jdeš pozdě."

„Na co?"

„Na to, abys zachránila, co chceš zachránit." Víla se usmála a v tom úsměvu bylo příliš mnoho zubů. „Smlouva je mrtvá. Teď platí jiný zákon."

„Jaký zákon?"

Víla ukázala prstem – ne na Miru, ale za ni, hluboko do lesa, tam, kde mezi stromy blikalo to modré světlo. Pohybovalo se. Přibližovalo se.

„Starý," řekla víla. „Starší než Vílí královny. Starší než vaši druidi. Starší než slova, kterými tu smlouvu sepsali."

Mira se neotočila. Otočit se teď by znamenalo ukázat, že se bojí.

„Kdo ho probudil?"

Víly si vyměnily pohled. V tom pohledu bylo něco, co Mira za celý svůj život v lese neviděla.

Strach.

„Nic ho neprobudilo," řekla prostřední víla, a poprvé v jejím hlase chyběla ta skleněná hravost. „Ono se probudilo samo. Čekalo, až smlouva zeslábne dost. Čekalo na nás i na vás." Odmlčela se. „Čekalo na druidku, která umí číst mrtvé kořeny."

Modré světlo bylo už mezi posledními stromy před mýtinou.

Mira konečně věděla, proč dub dnes v noci křičel.

Nevolal o pomoc pro sebe.

Varoval ji.