Kůra dubu voněla deštěm a krví.

Sára si otřela dlaně o sukni, ale hnědočervené skvrny zůstaly. Tři hodiny hledala zdroj toho zápachu a nakonec ho našla – starý dub na severním okraji Mrtvé Mýtiny ležel pokácený, přeražený přesně uprostřed kmene, jako by ho někdo zlomil holýma rukama. Z rány vytékala míza barvy rezavého jablka a Sára bez přemýšlení klekla do rozbahněné trávy a přiložila k ní dlaně.

„Ticho," řekla stromu. „Slyším tě."

Dub byl mrtvý teprve pár hodin. Ještě cítila jeho hlas – ne slova, nikdy to nebyla slova, spíš vibrace hluboko pod žebry, jako když se vaří voda v hrníčku, který máš přitisknutý k hrudi. Bolest. Strach. A něco jiného, něco, co Sára za dvacet šest let nikdy neslyšela. Varování.

Vstala a podívala se do lesa.

Prales byl starý způsobem, který přesahoval lidskou představu o stáří. Šumava v říjnu hnije krásně – zlaté listí nad černými kmeny, mlha mezi kořeny jako dech spící země. Sára tudy chodila od dětství, sbírala plicník, bezinku, hadí kořen. Znala každou cestu. Ale dnes les vypadal jinak. Stíny seděly špatně, jako by světlo přicházelo ze dvou různých sluncí najednou.

Z trávy vedle pokáceného dubu začalo svítit.

Nejprve si myslela, že jsou to houby. Znala fosforeskující penízovku, viděla ji jednou v noci u Hamerského potoka. Ale tohle nebylo zelené ani modré. Bylo to bílé a pulzovalo v pravidelném rytmu, jako tep.

Udělala krok zpátky.

Houby tvořily kruh. Přesný kruh kolem pařezu, na okraji čehosi, co před minutou bylo jen holou zemí. Sára vytáhla z tašky svazek sušeného pelyňku a začala si ho mačkat v dlani, stará vesnická ochrana, babičin zvyk. Vůně hořkého stříbra ji trochu uklidnila.

Pak ze středu kruhu vystoupila žena.

Ne vystoupila – vynořila se. Jako by ji někdo vyřezal ze vzduchu. Byla bosá, vlasy měla porostlé lišejníkem a oči barvy čerstvě odloupnuté kůry – světle zelené, bez zornic. Na krku nosila náhrdelník z ptačích kostí a žaludů. Dívala se na Sáru s výrazem, ve kterém nebylo ani překvapení, ani zájem. Jen odhad.

„Ty jsi přišla pozdě," řekla žena. Hlas měla jako praskání větví za silného mrazu. „Nebo brzy. Záleží na tom, čemu věříš."

„Kdo jste?" Sára neodstoupila. Naučila se od babičky, že ustupovat víle je ta nejhorší věc, kterou můžeš udělat.

Žena se usmála – ne přátelsky, spíš jako kočka, která vidí něco, co se jí hodí. „Já jsem ta, která tě hledala šedesát let, než ses narodila. A teď tě varuju, Doubkova. Jen jednou, protože svůj dluh považuji za zaplacený. Kořen se probudil dřív, než jsme čekaly. Druhá z nás tě chce mrtvou dřív, než projdeš prvním prahem."

Sára stiskla pelyněk tak silně, že ho praskl. „Jaký práh?"

„Říjen je čas prvního." Žena se podívala na pařez dubu, pak zpátky na Sáru. „Budeš obětovat vzpomínku. Nebo nebudeš a les tě pohltí do jara. Ani ty, ani my si nemůžeme dovolit, abys zemřela dřív, než pochopíš, co jsi."

„Co jsem?"

Ale žena už nestála před ní. Kruh z hub zhasl. Z lesa přišel vítr, přinesl vůni spálené hlíny a čehosi sladkého, hnilobného, cizího.

A dub za Sářinými zády vydal zvuk.

Ne praskání dřeva, ne sedání pařezu. Byl to hlas. Hluboký, zemitý, starý jako sám kopec, na kterém stál. Vibrace v žebrech, tentokrát tak silná, že Sáře přeskočil dech. Dub byl mrtvý, ona to věděla, cítila to před deseti minutami. Mrtvé stromy nemluví.

Nebo nemluvily.

Sára se otočila pomalu. Kůra na pařezu se pohnula. Pod ní něco rostlo – bílé, vláknitě, nepřirozeně rychle. Mycelium. Prorostlo mrtvým dřevem a teď se táhlo po zemi k jejím botám.

Hluboko pod zemí začalo cosi zpívat.