Mlha přišla před svítáním, hustá jako ovčí rouno, a Sára věděla, že to není přirozená mlha. Cítila ji na jazyku – hořkou jako pelyněk, studenou jako voda ze studny na sv. Jana. Stála na prahu babičiny chatrče a naslouchala.

Stromy mluvily všechny najednou.

Nikdy předtím to tak nebylo. Obvykle šeptaly po jednom, tichými hlasy, které připomínaly skřípění dřeva za mrazivých nocí. Ale teď se na ni valily slovy bez slov, obrazy bez tvarů – kořeny prorůstající skrz kamení, mízní cévy pulzující tmou, a někde hluboko v té vřavě jakýsi tón, čistý a ledový jako zvuk trhající se větve.

*Přichází soud,* řekl Starý Buk na kraji mýtiny, a Sára pocítila, jak se jí mráz plazí po šíji.

Druid Vítoslav ji poučil den předtím: podzimní rituál musí proběhnout do úplňku. Na to zbývaly čtyři dni. Obřadní místo se skrývalo hluboko v pralese, za hranicí, kde stromy přestávaly stát rovně a začínaly se klonit nad sebou jako stará stavba bez klenáku. Tam, kde se svět lámal.

Vydala se do mlhy bez svíčky, protože Vítoslav řekl, že světlo by ji prozradilo. Komu – to neupřesnil. Tušila to ale sama. Víly, které ji sledovaly od Mrtvé Mýtiny, nestrpěly oheň. Nestrpěly mnohé.

Houba svítila první.

Malá, blankytně zelená, trčela ze starého pařezu a osvětlovala zemi kolem sebe v okruhu tří stop. Pak druhá. Pak celá stezka z nich, vinoucí se mezi kořeny jako nabídnutá ruka. Sára váhala. Znala tyto houby – babička je nazývala světluškáři a říkala, že je někdy přátelé a někdy past. Záleží na tom, kdo je zapálil.

Pokleknula a přiložila dlaň k hlíně vedle první houby. Země se chvěla, jemně, rytmicky, jako dech.

*Jdi,* řekl buk za ní.

Šla.

Prales se přede Sárou otvíral a zároveň svíral. Kmeny dubů, jejichž stáří přesahovalo paměť vesnice, stály tak těsně, že musela zvedat ruce před obličej. Kůra byla vlhká a teplá na dotek, jako živá kůže. Za jedním z kmenů zaslechla smích – krátký, přerývaný, dětský. Nezastavila se. Věděla, že se nemá otáčet.

Druidská svatyně se otevřela náhle.

Dutina v tisícileté dubě, tak velká, že by se v ní otočil koňský potah, planula zevnitř zlatavým světlem hub. Na podlaze z udusané hlíny ležely kruhy vyřezané do kořenů, spletité a přesné jako dech přírody samotné. V jejich středu stál kámen vysoký po pás, tmavý a hladký, bez jediného znaku.

A na kameni seděla žena s vlasy barvy suchého listí.

Nebyla to víla. Víly měly v sobě cosi ostrého, zlého jako trn. Tato žena vyzařovala klid, který bolel jinak – jako lítost.

„Čekala jsem tě," řekla žena. „Déle než ty víš."

„Kdo jste?" Sárin hlas byl v té dutině příliš hlasitý.

„Říkali mi Stromomluvkyně. Jako tobě budou říkat zítra." Žena sestoupila z kamene a Sára si všimla, že nezanechává stopy v hlíně. „Podzimní rituál je nejlehčí ze čtyř, dívko. A přesto nejbolestnější. Protože vzpomínky, které obétuješ Zelenou silou, si nevybíráš ty."

Sářino hrdlo se sevřelo. „Co to znamená?"

„Znamená to, že les vybere sám." Žena přistoupila blíže a její oči měly barvu kůry po dešti. „Vezme to, co nejvíce miluješ. Jinak rituál nezapečetí."

Sára stála nehybně a v mysli jí rychle probíhaly tváře: babička, matka zemřelá před šesti lety, první jaro na Šumavě, vůně bylinkového záhonu za rozbřesku. Které z toho si les vybere?

„A jestliže odmítnu?"

Žena se obrátila k výstupu z dutiny a ukázala do tmy mezi stromy. Tam, kde stezka z hub zhasínala, se pohybovalo cosi bílého, bezhlučného a příliš vysokého na člověka.

„Pak te rituál nepočká. A Kořen nepočká taky."

Bílá postava se otočila a Sára spatřila, že nemá tvář. Jen kůru.

A kůra se usmívala.