Strom jí řekl, že umírá, tři dny předtím, než ji přišli hledat druidové.

Mara tehdy klečela u kořenů starého jasanu na okraji Živé Tmy, třídila sušené šalvějové listy do lněného váčku a napůl poslouchala ten tichý, skřípavý hlas, který znala od dětství – hlas, který ostatní neslyšeli, nebo předstírali, že ne. Jasan říkal jednoduché věci. Říkal: *Voda jde dnes špatným směrem. Půda pamatuje krev. Něco se vrací.*

Mara mu tehdy odpověděla nahlas, jak to dělávala, když se nikdo nedíval: „Stromy vždy říkají, že se něco vrací." Usmála se, zastrčila váček za opasek a šla domů.

Teď stála bosýma nohama v černém bahně uprostřed pralesa a litovala, že neposlouchala pozorněji.

Potok před ní tekl pozpátku.

Ne metaforicky – skutečně fyzicky, viditelně, prameny bublaly proti svahu a voda se hrnula do kopce mezi kořeny, které se pohybovaly příliš pomalu na to, aby to byl vítr, příliš cíleně na to, aby to bylo přirozené. Vzduch páchl spálenou pryskyřicí a čímsi sladkým, co Mara poznala, ačkoli to nikdy předtím necítila. Bylo to jako vzpomínka, která nepatřila jí.

„Nech ji jít," řekl hlas za ní.

Otočila se. Druid byl starý – ne tak, jak jsou staří lidé, ale tak, jak jsou staré kameny, unavené a nehybné. Jmenoval se Osten a Mara ho znala jako muže, který přicházel dvakrát ročně nakoupit léčivé tinktury a nikdy neříkal víc, než bylo nutné. Teď měl v očích cosi, co ji znepokojovalo víc než potok.

„Koho nechat jít?" zeptala se.

Osten ukázal mezi stromy. Mara ho sledovala pohledem a pak ho uviděla – postavu z kouře a rozpadajícího se dřeva, tvar, který připomínal ženu, ale pohyboval se způsobem, jakým se ženy nehýbají, příliš rozvětvený, příliš kořenový. Duch mrtvého stromu. Mara věděla, co to je, protože jasan jí o nich říkal příběhy jako varování, ne jako legendy.

„Ona míří do Seveřan," řekl Osten tiše. „Do vesnice. Třetí tento týden."

Mara cítila, jak se jí sevřelo hrdlo. „A vy ji necháváte jít?"

„Moje frakce ne." Osten se otočil a poprvé se na ni podíval přímo, a ona v tom pohledu zahlédla něco nebezpečného, ne nepřátelského, ale rozhodného způsobem, který nepočítal s jejími námitkami. „Ale jsou takoví, kteří si myslí, že les má právo. Že jsme mu dlužní volnost jednat."

„Lidé v Seveřanech umírají."

„Lidé v Seveřanech káceli po tři generace," řekl Osten bez emocí. „Les to nezapomíná." Odmlčel se. „Ale ty to víš. Ty vždy věděla, co les nezapomíná."

Mara chtěla protestovat, říct mu, že slyšet šum stromů není totéž co rozumět jim, že ona je jen bylinkářka, že se mýlí. Místo toho otevřela ústa a řekla něco, co neplánovala: „Jasan mi říkal, že se vracejí Prostředníci."

Ticho bylo náhlé jako pád.

Osten na ni hleděl způsobem, který Maru donutil ustoupit o krok, ale kořeny pod bahnem jí zachytily kotník, pevně, jako prst, který říká: *zůstaň*. Vzduch kolem ní zvonil. Duch mrtvého stromu se zastavil mezi větvemi a otočil svůj kouřový obličej k ní, a ona cítila jeho pohled jako chlad uprostřed léta.

„Odkud to víš?" zeptal se Osten velmi tiše.

„Řekl mi to strom."

„Stromy nemluví s bylinkářkami." Udělal krok k ní. „Stromy mluví pouze s—"

Pak prales promluvil sám.

Ne šepotem. Ne skřípáním větví. Ale hlubokým, zemnickým zvukem, který Mara cítila v kostech dřív, než ho slyšela v uších – zvukem, který znal její jméno a říkal ho způsobem, jakým se říkají jména věcí, které existovaly dřív, než jim lidé dali jména.

Kořen kolem jejího kotníku přitáhl pevněji.

A Osten byl najednou velmi bledý.