Druid Orin přišel ještě před svítáním.

Mara ho zahlédla skrze okno chýše – vysokou postavu v plášti z mechem porostlé kůry, jak stojí u okraje vesnice a hledí do tmy lesa. Nečekal na pozvání. Takový člověk nikdy nečeká.

„Slyšela jsi je znovu," řekl, když vstoupila ven. Nebyla to otázka.

Kývla. Přes noc prošla třemi vesničany, které stromy vzaly – starým mlynářem, jeho synem, malou dívkou, co chodívala sbírat borůvky příliš blízko hranice Živé Tmy. Jejich těla ležela v obecní síni s kůrou zarůstající do dlaní, s pupeny tam, kde měly být oči. Les si je nejen vzal. Les je přeměňoval.

„Víš, co jsi," řekl Orin a obrátil se k ní. Jeho obličej byl starý způsobem, který nemá co do činění s věkem. „Vím, že nevíš. Ale les ví. A proto jsem přišel dřív než moji bratři."

„Dřív než vaši bratři," zopakovala Mara pomalu. „Proč to záleží?"

Orin se podíval přes její rameno směrem k lesu. V předsvitání stály stromy jako stěna z čerňavého skla.

„Protože moji bratři přijdou také. A budou mít jiné otázky."

Řekl jí to na cestě do lesa, když šli mlčky mezi prvními stromy ještě pořád člověčí – staré buky, jasany se svrasklou kůrou. Byl druidský řád, vysvětloval, a byl rozdělen na dvě větve už tři generace. Jedni věřili, že přírodě lze porozumět. Druzí věřili, že ji lze řídit. Že šepot stromů není hlas, kterého se má člověk ptát – ale nástroj, jehož struny lze naučit hrát jinak.

„A vy?" zeptala se Mara.

„Já věřím," řekl Orin tiše, „že les právě testuje, která strana vyhraje."

Hlouběji. Tam, kde potoky začaly téci pozpátku.

Mara to poznala okamžikem, kdy ucítila, jak se čas pod nohama mění – zvuk vody šel špatně, burácení se vzdalovalo místo aby se přibližovalo. Vzduch voněl po dešti, který teprve přijde, nebo po tom, který přišel před staletími. Živá Tma nevnímala přítomnost jako pevnou věc. Vzpomínky zemřívaly pomalu.

Stromy tady mluvily hlasitěji.

Ne slovy. Nikdy slovy – spíš pocity tak husté, že se z nich stávaly obrazy. Mara ucítila vztek nejprve jako teplo v hrudníku, pak jako oheň v kostech, pak jako něco, co nemělo lidský název. Stará bolest. Bolest z odchodu někoho, kdo tu stál jako most, a pak odešel a most se zřítil a řeka zapomněla, kam teče.

Zastavila se.

„Hledají Prostředníka," řekla. „Já to věděla. Ale tohle není hledání. Je to..." Váhala. „Je to vzpomínání. Jako by věděly, že jsem tady."

Orin se k ní obrátil a v jeho pohledu bylo něco, co vypadalo jako úleva smísená s lítostí.

„Věděly. Celý tvůj život věděly. Proč myslíš, že jsi odjakživa slyšela jejich hlas a nikdo jiný ne?"

Z temnoty mezi kořeny se pohnul stín.

Nebyla to zvěř. Mara to poznala dřív, než stačila zareagovat – bytost složená z kůry a mrtvého dřeva a něčeho, co kdysi dýchalo, se vztyčila a zírala na ni prázdnýma místy, kde měly být oči. Duch mrtvého stromu. Posel. Takový, co přišel do vesnic a dotkl se mlynáře, jeho syna, malé dívky.

Ale tenhle se nezvedl zaútočit.

Tenhle čekal.

A les kolem nich začal šeptat tak hlasitě, že Maře tekly slzy, aniž věděla proč – ne ze strachu, ale z něčeho staršího, jako vzpomínka na domov, který nikdy nepoznala. Ruce ji začaly hořet teplem, které nepocházelo zevnitř, ale zvenku, z kůry stromů, co se jí dotýkaly větvemi příliš blízko, příliš naléhavě.

Pak z dálky, přes vrstvení starých vzpomínek a pozpátku tekoucí vody, uslyšela kroky. Víc než jedny. Přicházely z jiné strany než Orin.

„Moji bratři," řekl druid a jeho hlas poprvé zněl jako varování. „Přišli rychleji, než jsem čekal."

Duch mrtvého stromu se k ní naklonil blíž a Mara pochopila, co po ní chce.

Odpověď. Hned teď. Dřív než přijdou ostatní.