Duch mrtvého stromu čekal.

Mara cítila jeho přítomnost jako tlak za očima – ne bolest, spíš pocit plnosti, jako by mozek nestačil pojmout všechno, co se do něj snažilo vejít. Kůra starého dubu před ní byla černá a studená, ale ve štěrbinách prasklinách pulzovalo něco temně oranžového, jako uhlíky v umírajícím ohni.

„Co po mně chceš?" zeptala se nahlas.

Orin za ní tiše zasyčel. „Neptej se. Naslouchej."

Ale Mara neuměla jinak. Celý život se ptala stromů, protože stromy odpovídaly – trpělivě, křivolace, v metaforách kořenů a světla. Tohle bylo jiné. Tohle bylo přímé jako sekera.

*Řekni ano.*

Hlas přišel zevnitř, ne zvnějšku. Jako vzpomínka na slova, která nikdy nepadla.

„Ano k čemu?"

Ticho. Pak prales kolem ní vydechl – listí zašumělo bez větru, potok dvacet kroků vlevo začal téct pozpátku a Mara viděla, jak jeho hladina na okamžik zmrzne v obrazci, který připomínal otisk obří ruky. Živá Tma si pamatovala. A teď si vzpomínala na ni.

Obrazy přišly bez varování.

Viděla ženu, která stála na místě, kde teď stála ona – ale prales byl jiný, mladší, stromy štíhlé jako chlapci. Žena měla ruce ponořené do hlíny po lokty a mluvila, ale ne ústy. Mluvila kůží, pulzem, tepem krve. A les jí odpovídal stejnou řečí.

Prostředník. Poslední ze starého rodu.

*Ty víš, co jsi,* řekl mrtvý dub. Tentokrát to byla otázka.

„Začínám tušit," odpověděla Mara, a hlas se jí nezalomil, i když by měl.

Větev za ní praskla. Jinak než pod lidskou nohou – víc doprostřed, víc záměrně. Orin se otočil a Mara viděla, jak mu z tváře zmizela ta opatrná klidnost, s níž ji sem celou cestu vedl.

Z tmy mezi stromy vystoupili tři lidé v šedých pláštích. Druidové. Ale ne jako Orin – ti byli jiní. Starší nebo chladnější, těžko říct. Jeden z nich měl okolo zápěstí ovázané větvičky, ze kterých kapala míza jako krev.

„Orine." Žena uprostřed nepromluvila jako ke kolegovi. Promluvila jako k zbloudilému psovi. „Přivedl jsi ji sem příliš brzy."

„Přivedl jsem ji včas," řekl Orin. „Les ji povolal. Já jsem jen šel za ním."

„Les povolal zbraň." Žena se zadívala na Maru a Mara pocítila ten pohled fyzicky, jako dotek prstů na krku. „Ne prostředníka. Ta éra skončila. Teď příroda nepotřebuje most – potřebuje hlas, který řekne lidem, co mají ztratit."

Mara pochopila. Frakce, o níž Orin mluvil celou cestu sem, ale nikdy nedořekl. Ti, kdo nechtěli přírodě sloužit – chtěli ji *použít*.

Mrtvý dub za ní zasyčel. Nebo ne on. To Živá Tma zasyčela skrze něj.

„Neptejte se jí," řekla šedá druidka k dubu, a v tom tónu byl zvyk, autorita. Jako by s lesy takto mluvila léta. „Pamatuješ si, co ti slíbili předchůdci. Pamatuješ si vypalování. Prostředníci nepomohli. My pomůžeme."

A tehdy Mara udělala něco, co sama nečekala.

Sáhla rukou dozadu a dotkla se kůry mrtvého dubu.

Nebylo to vědomé rozhodnutí. Bylo to jako reflex – jako chytnout se zábradlí, když člověk ztrácí rovnováhu. Kůra byla studená, pak horká, pak obojí najednou, a skrze dlaň přišlo něco, co se nedalo popsat jinak než jako *vztek*. Starý, usazený, geologický vztek. Vztek, který trvá déle než lidské civilizace.

Ale taky něco jiného.

Smutek.

*Nechceme válku,* řekl mrtvý dub, a tentokrát to neslyšela jen Mara. Listí na stromech kolem ztuhlo, vzduch zhoustl. *Chceme pamatovat, jak jsme vedle sebe stáli. Řekni ano k tomu.*

Šedá druidka udělala krok vpřed. Ve tváři jí hrálo něco, co mohlo být strachem nebo zuřivostí, těžko rozlišit.

„Nedovol jí odpovědět," řekla svým společníkům.

Mara otevřela ústa.