Kořeny dosáhly až do Mařina srdce.

Ne metaforicky — ona to cítila jako fyzický tlak za hrudní kostí, jako by tam klíčilo semeno. Orin stál za ní a mlčel. Naučil se mlčet ve chvílích, kdy slova kazí.

Živá Tma dýchala.

Les kolem nich se nezměnil na pohled, ale Mara věděla, že každý strom teď ví, kde stojí. Každý kořen vnímá tíhu jejích chodidel. Byla jako jehla vložená do kompasu — a kompas se začal pohybovat.

*Promluvila jsi,* šeptaly stromy. *Nyní slyšíme.*

„Slyšíte," potvrdila nahlas. Hlas ji zněl cize. Příliš pevný na to, jak se uvnitř třásla.

Pak zaslechla kroky.

Šedí druidové přicházeli z jihu, od pěšiny, kudy se dalo vyjít z Živé Tmy na polní cesty. Bylo jich pět — ona je poznala podle pachové stopy kadidla a kovového prachu, který nosívali v váčcích u opasku. Bratr Cenek šel v čele. Byl starý a suchý jako loňské listí, ale v očích měl oheň, který neměl nic společného s lesem.

„Je hotovo?" zavolal ještě z dálky. Ptal se Orina, ne její.

„Je," řekl Orin.

„Pak ji přivedete k nám." Ne otázka.

Mara se otočila. Cenek se zastavil na hranici světla, které pronikalo korunami, a díval se na ni jako na věc, jejíž účel teprve zvažuje. Viděla, jak mu oči přejedou po jejích rukou — stále tmavých od pryskyřice dubu, stále mírně se třesoucích.

„Prostředník neslouží lidem," řekla. „Ani druidům."

Cenek se usmál. Byl to úsměv člověka, který připravoval tento okamžik léta.

„Příroda je síla," řekl klidně. „Síly se využívá. Tvoji předkové to věděli — proto zanikli. Příliš oddaní rovnováze, příliš zbabělí k tomu, aby ji narušili ve prospěch těch správných."

*Lže,* řekly stromy. Ale řekly to pomalu, bez hněvu, jako by lež samotná je nudila.

Mara udělala krok k němu.

Ne ze strachu. Ze zvědavosti, která ji samotnou překvapila.

„Ukažte mi," řekla, „jak by to vypadalo. Ten váš svět, kde někdo přírodu ovládá."

Cenek se zarazil.

„Les by přestal zabíjet?"

„Les by—"

„Přestal by." Mara přikročila blíž. „Protože by byl za vodítku. Jako pes po ráně. Ticho není mír, bratře Cenku." Nakonec slovo *bratře* vytlačila ven. Neznělo ironicky ani hrdě. Jen pravdivě.

Za ní zapraskala větev.

Ne vítr — stromy nepotřebovaly vítr k pohybu, když chtěly promluvit tělem. Ze země mezi kořeny dubu, u něhož stála předtím, vyrůstalo něco jako ruka. Kořeny splétající se do lidského gesta — dlaň otočená nahoru. Nabídka nebo varování, nedalo se říct.

Šedí druidové ustoupili o krok. Cenek ne.

Ale jeho oheň trochu pohasl.

„Ty nejsi most," řekl tiše. „Jsi past."

„Možná," připustila Mara. „Ale past je pořád součást lesa."

Orin vydechl za ní — ne úlevou, ale čímsi hlubším. Uznáním, které se nevyslovuje.

Cenek se nakonec otočil. Odcházel bez slov, a to bylo horší než hrozba. Šedí druidové ho následovali jako stíny. Mara věděla, že se vrátí. Věděla, že přijdou s jiným přístupem, s argumenty, se spojenectvím vesnic, které se bojí lesa víc než sucha. Bude to dlouhé.

Ruka z kořenů se pomalu rozpadla zpět do země.

*Nezapomeneme,* šeptaly stromy. *Ani ty nezapomeneš.*

„Nezapomenu," souhlasila Mara.

Les byl kolem ní jako katedrála bez stropu, plný hlasů, které nemluvily slovy. Potok někde vlevo tekl pozpátku — vzpomínal na dobu, kdy tady stál strom tak starý, že pamatoval první mráz. Mara slyšela i tuhle vzpomínku, jako šumění za uchem.

Orin k ní přistoupil a mlčky jí podal zavázaný váček s bylinou, kterou sebrala ráno — ještě před tím vším.

Koprník lesní. Pro bolest hlavy.

Zasmála se. Poprvé za dva dny, tenkým, unaveným smíchem.

„Půjdeme zpátky do vesnice," řekla.

„Půjdeme," přikývl Orin.

Živá Tma je pustila — ne ochotně, ale vědomě. Jako ruka, která drží a ví, že pouštění je taky držení jiného druhu.

Mara nesla koprník a kořeny ve svém srdci.

A šla.