Prach z rozpadlé fresky se usadil na jejích rtech ještě dřív, než si Mara uvědomila, že leží. Chrám Sorredy Slepé nebyl nikdy velkým místem, ale teď byl pouhý hrob – klenba propadlá dovnitř, oltář rozdrcený pod něčím tak těžkým, že kámen nevypadal jako kámen, ale jako vymačkaná houba. Mara vstala, otřela si krev z tváře a pochopila, že ta krev není její.

Muž u prahu byl mrtvý teprve několik hodin. Ležel na zádech s rukama rozloženýma tak symetrickým způsobem, jako by ho někdo pečlivě nachystal na pohřeb. Na čele měl vypálené písmeno, které nepatřilo do žádné abecedy, jíž Mara znala – a ona znala všechny abecedy Sorvethu, naučená léty ve světle svíček, které teď lidem stály víc než maso.

„Zereth," řekla nahlas.

Ticho odpovědělo jako vždy – nejprve nic, pak ten pocit, jako by se vzduch stáhl o vrstvu blíž k pleti.

*Našla jsi ho dřív, než jsem čekal.* Hlas nebyl venku. Nikdy nebyl venku. Rezonoval někde za žebry, v místě, kde kdysi nosila svou víru. *Znamení je čerstvé. Tvůrce byl opatrný.*

„Opatrnější než Sorveda?" Klesla na koleno vedle mrtvého, ale nesahala na něj. Ruce měla zabalené v kůži – ne ze slabosti, ale protože runy na dlaních reagovaly na smrtelnou magii jako rozžhavené železo. „Poslední ze sídel bohyně slepoty. Sedmé za čtyři měsíce."

*Osmé,* opravil ji Zereth. *Ty jsi nesčítala dobře, když jsi pila.*

Neodpověděla. Neměla chuť mu dávat za pravdu.

Přes zřícenou klenbu padalo do chrámu listopadové světlo – to šedivé, unavené světlo, které Sorveth znal stále lépe. Šest let po Velkém tichu přestal astronomové předstírat, že jde o cyklus. Slunce vstávalo pozdě jako stařec s bolavými klouby a chodilo spát dřív, než lidé stačili sehnat dřevo na oheň. Noci byly jiné. Hustší. Mara to cítila na jazyku jako kovovou pachuť.

Mara se narovnala a přistoupila k oltáři. Nebo k tomu, co z něj zbylo. Mezi drtí a prachem byl otisk – dokonale čistý, jako by někdo odlil formu z božské esence samotné a odnesl ji pryč. Prázdný negativ boha.

Její žaludek se sevřel.

„Oni ji přetavili," řekla. Nebyla to otázka.

*Ano.* Zereth tentokrát neznamenal nic. Žádná ironie. *Sorveda Slepá neexistuje. To, čím byla, je teď něco jiného.*

„Co?"

Démon mlčel.

Mara otočila hlavu. Znala ta mlčení – bylo jich tolik druhů. Tohle bylo to nejhorší: mlčení ze strachu.

Runa na vnitřní straně levého zápěstí začala pálit. Mara strhla kožený pásek a uviděla, co čekala. Starý symbol smlouvy se proměnil – přidal se k němu nový svod linky, tence jako vlas, ale nesmazatelně tmavý. Zereth k ní přibyl blíž, než měl ze smlouvy právo.

„To jsi neměl dělat bez mého svolení," řekla chladně.

*To, co přichází, nemá zájem o tvé svolení.* Přesto v jeho hlase bylo cosi, co neslýchávala – cosi, co by u člověka nazvala omluvou. *Maro. Člověk, který leží u prahu. Podívej se na jeho boty.*

Podívala se.

Boty byly čisté. V listopadu, v troskách, po kilometrech prašných cest vedoucích k tomuto odlehlému chrámu – boty bez jediného zrnka prachu.

Muž nepřišel pěšky.

Byl přinesen.

A pod podrážkou pravé boty, pečlivě přeložený do čtverce, byl kus pergamenu se třemi slovy napsanými v jazyce, který patřil Řádu Světla. V jazyce, který znal jen kněžky.

Maře se ruka roztřásla, přesto pergamen rozložila.

*Ty víš kde.*

Pod slovy byl podpis – pečeť, kterou znala tak dobře, že ji mohla nakreslit poslepu. Pečeť Matky Irethy, představené Řádu Světla. Ženy, která stála na svahu a dívala se, jak chrám hoří, a neřekla ani slovo.

Ženy, která byla sedm let mrtvá.