Zereth lhal.
To bylo první, co si Mara uvědomila, když se slunce konečně vydrápalo nad obzor – pozdě, jako vždy, jako by ho někdo zadržoval za kraj. Zlaté světlo dopadlo na její ruce a ona sledovala runy na kůži, jak se v něm matně lesknou jako zaschlá krev.
Seděla na okraji zpustošeného archívu a hladila prstem hranu destičky. Slova na ní vydlabala archivářka Senne těsně před tím, než zemřela – to bylo zřejmé z toho, jak se písmo ke konci drollo, jak se linie lomu stávaly přerývané a zoufalé. *Ticho přišlo zevnitř. Nosička ví.*
Nosička.
Mara sevřela rty.
„Věděl jsi o tom," řekla nahlas.
Odpověď nepřišla slovy. Přišla jako tlak za hrudní kostí – známý, nepříjemný, jako by ji někdo velkou dlaní podpíral srdce zevnitř. Zereth se nedával slyšet ve dne. Byl tvor noční, stvořený z hustoty tmy, která se od Velkého ticha každým rokem ztenčovala a zároveň sílila – jako nemoc, co chřadne nemocného, ale sama roste. V noci mluvil. Ve dne jen *byl*, přítomný jako váha kamene, který nelze odložit.
Ale ta přítomnost teď vibrovala jinak.
Opatrně. Téměř – provinile.
„Ty jsi to udělal," řekla Mara a slova jí z úst vypadla rovně a studená jako nůž položený na stůl. „Velké ticho. Byl jsi to ty."
Runy na levém předloktí vzplály mírným teplem – ne bolestí, spíše upozorněním. *Počkej. Poslouchej.*
„Proč bych tě měla poslouchat?" Vstala a destičku zastrčila za lem pláště. „Dala jsem ti přístup do svého těla. Zachránil jsi mě před ohněm. A celou tu dobu jsi byl příčinou toho, proč bohové přestali odpovídat. Proč chrám vůbec hořel."
Ten tlak za hrudní kostí se roztáhl, proměnil ve cosi, co by snad šlo nazvat smutkem, kdyby démoni mohli být smutní.
Pak, poprvé přes den, Zereth promluvil.
Nebyl to hlas. Byly to obrazy – rychlé, příkré, jako střepy ze snu. Mara se zachytila zdi, protože nohy se pod ní na okamžik ztratily.
Viděla bohy.
Ne takové, jaké znala z ikon a litanií – majestátní, vzdálené, přijímající oběti s laskavou netečností. Viděla je jak se scházejí v místě, pro které čeština nemá slovo – prostoru mezi světy, kde hořela světla jako hvězdy, jenže teplejší. Viděla je jak se dohadují. Jak jeden z nich – starší, jehož tvář se nedala udržet v paměti – vytahuje něco z hloubky stvoření. Klíč? Zbraň? Oba pojmy najednou?
A pak viděla Zeretha. Ne démona. Vězně.
Obraz se roztříštil a Mara se ocitla opřená o zeď, s deštěm studeného potu na zádech.
„Oni tě uvěznili," vydechla. „Bohové tě uvěznili *v* božském tichu. Ty jsi nebyl příčina – ty jsi byl cena."
Teplo run potvrdilo.
Mara pomalu sklouzla po zdi dolů, dokud nepocítila studenou podlahu pod sebou. Přemýšlela. Sedm let ho nosila v sobě, nenáviděla ho za slib, který si vyžádal, za závislost, která z toho plynula. A celou tu dobu byl on uvězněn uvnitř ní stejně jako ona uvnitř jejich smlouvy.
*Kdo tě tam dal?* chtěla se zeptat, ale odpověď přišla dřív.
Obraz jednoho boha. Jediného. Tvář opět neuchopitelná, ale tentokrát zbyl záblesk – symbol. Znak, který Mara znala. Znala ho příliš dobře.
Byl vytetován na zápěstí mrtvého muže z chrámu.
Byl vyryt na destičce, v rohu, který přehlédla.
A byl, uvědomila si s nevolností, která sahala až do kosti – byl vypálený do dřeva trámu nad vchodem do chrámu, kde zemřely děti. Byl tam celou dobu. Ona jen nevěděla, co hledá.
Vstala.
Venku začínalo světlo znovu blednout, ačkoliv poledne ještě nepřišlo. V dálce, za střechami města, se tyčila věž Řádu Světla – bílá a zarputilá jako zuby sevřené bolestí.
Někdo v tom Řádu věděl. Možná vždy věděl.
A někdo v tom Řádu ji teď jistě sledoval.
Runy na kůži vzplály ostrým, varovným žárem přesně ve chvíli, kdy za jejími zády zasvistěl vzduch.