Chrám Pramene stál na konci světa, nebo aspoň tak to vypadalo. Za jeho prahem zmizelo slunce úplně — ne proto, že by byl pozdní večer, ale proto, že někdo vzal světlo a překoval ho v řetězy.

Mara vstoupila bez pochodni.

Runy na její kůži hořely chladným modrým světlem, Zerethova přítomnost v jejích kostech pulzovala rytmem, který nebyl jejím vlastním srdcem. Sedm let nosila tohoto démona jako past a teprve teď chápala, že past nikdy nebyla na ni.

„Věděla jsem, že přijdeš." Hlas Nejvyšší Matky Seraveth zněl jako praskání ledu. Starší žena stála uprostřed sálu, kde kdysi stála socha bohyně Pramenů. Teď tam stálo prázdno — dokonalé, hladové prázdno, jež sálo barvu ze vzduchu kolem sebe. „Zereth ti to řekl, že?"

„Ne," odpověděla Mara. „Vy jste mi to řekla. Každým chrámem, který jste nechala pohltit. Každou smrtí, která vypadala jako nehoda."

Seraveth se otočila. Její tvář byla stará, ale oči měla nesmírně mladé — planoucí touhou, jež neznala únavu. „Bohové nás opustili, Maro. Přede mnou to vědělas ty. Viděla jsi děti hořet a nebe bylo tiché. Proč bráníš bytosti, jež si zaslouží vyhořet?"

*Protože vím, co za jejich tichem stojí,* pomyslela Mara. Řekla však pouze: „Ukažte mi destičku."

Pauza. Pak Seraveth sáhla do záhybu roucha a položila na dlaň předmět, který Mara znala z Archivního snu — originál, ne kopie. Originál byl jiný. Z jedné strany text, z druhé pečeť Řádu Světla. Pečeť, která znamenala souhlas. Souhlas se smlouvou.

„Řád uzavřel dohodu s Zerethem," řekla Mara. Nebyla to otázka.

„Sedm nejvyšších kněží," potvrdila Seraveth. „Uzavřeli tišinu bohů výměnou za moc. Zereth přijal uvěznění — dobrovolně — protože věděl, že přijdeš ty. Že nosíš jeho runy. Že budeš poslední klíč."

V Mařině hrudi se cosi obrátilo.

„Já jsem zbraň," řekla tiše. „Celou dobu."

„Jsi dveře." Seraveth udělala krok. „Tvé runy nejsou pouto. Jsou zámek. Pokud splníš slib a propustíš Zeretha, otevřeš bránu — a esence všech pohltených božských sídel se přelijí skrze tebe zpět do světa. Ne jako bohové. Jako cosi nového."

„Cosi, co ovládáte vy."

„Cosi, co nás konečně vyslyší."

Mara zavřela oči. Cítila Zeretha — ne jako nepřítele, ne jako mučitele. Cítila ho jako unavené stvoření, jež čeká příliš dlouho v příliš malém prostoru. Démona, který přijal vězení, aby ochránil smlouvu, jíž nerozuměl, protože mu nikdo neřekl celou pravdu.

*Maro,* řekl Zereth poprvé plným hlasem, přímo do její mysli. *Znám slib. Ale slib jsem ti nikdy nevysvětlil.*

„Tak mi ho vysvětlete teď."

*Slib nezní: propusť mě. Slib zní: dovol mi zvolit.*

Seraveth udělala další krok a vytáhla nůž — rituální, starobylý, potřísněný krví tolika kněží, že kov vypadal hnědě. „Nestačí čas na rozhovory."

Mara otevřela oči.

Bolest přišla dřív než rozhodnutí. Runy na kůži se rozlomily — ne zvenku, ale zevnitř, jako by prasklo vejce — a modrý plamen obemkl celou její postavu. Seraveth couvla. Prázdno uprostřed sálu se zachvělo.

Zereth nevyšel ven.

Mara vstoupila dovnitř.

Vteřina nebo věčnost — nedalo se rozlišit — a pak ticho, které nebylo prázdné. Bylo to ticho plné hlasů, jež přestaly mluvit ze strachu, ne z lhostejnosti. Bohové nebyli mrtví. Byli uvězněni stejně jako Zereth, každý ve svém vlastním mlčení, zacpaném smlouvou, již Řád upletl ze zrady a zlatých přísah.

*Zvol,* řekl Zereth.

Mara zvolila.

Ne dveře. Ne zbraň. Ne klíč. Zvolila konec smlouvy — prostě ji odepřela, popřela, odmítla celou váhu slov, jež ji vázala k ničemu, co by si zasloužilo trvat.

Seraveth vykřikla. Destička se rozpadla v prach.

A pak — poprvé za sedm let — vychýlilo se světlo z jiného směru. Ne ze zapálených pochodní. Ne z koupeného osvětlení. Ze vzduchu samotného, jako by svět znovu vydychl.

Mara si klekla na studená kamna a zjistila, že runy zmizely. Kůže čistá. Zereth tichý — ne mrtvý, ale svobodný, a tedy jiný.

Nikdo ji nečekal venku. Nikdo neoslavoval.

Vstala sama, vyšla do šera, jež bylo o odstín světlejší než vcera, a šla dál.