Znamení se pohnulo poprvé za úsvitu, kdy Kael lámal krompáč o žílu stříbrné rudy a neměl ani tušení, že tisíce mil daleko právě zemřel starý Dračí císař.

Bolest přišla náhle jako úder pěstí mezi lopatky. Kael pustil nástroj, narazil kolenem do vlhké hlíny a sevřel zuby tak silně, že mu praskla sklovina. Po hřbetě mu projela vlna žáru – ne nepříjemného, spíše živého, jako by mu někdo vložil do kůže rozžhavené uhlí, které však nekálí. Sahající značka, jak ji vesničané nazývali a předstírali, že neexistuje, se probudila z desetiletého spánku.

„Ashborn! Jdeš dál, nebo tě mám odepsat?"

Mistr Dorrek stál u vstupu do štoly se svítilnou v ruce a nenávistí v očích, jakou si vyhrazoval výhradně pro sirotky a muly. Kael se zvedl, setřel bláto z kalhot a mlčel. Řeč nic neřešila. Dvacet let to věděl bezpečně.

Znovu sestoupil do hloubky, kde vzduch chutnal po síře a starém kovu, kde Prvotní Stavitelé – ti záhadní géniové, z nichž nezůstalo nic než tunely příliš dokonalé na to, aby je vyhloubily lidské ruce – kdysi budovali něco, co nikdo nedokázal pojmenovat. Kael pracoval v jejich stínu každý den od svých deseti let a nikdy nepřestal cítit, že stíny se dívají zpátky.

Rudy bylo málo. Svítilna blikala.

Znamení se pohnulo znovu.

Tentokrát to nebylo jen teplo – byl to obraz. Zlomek snu vprostřed bdění: obrovský drak barvy roztaveného zlata, svíjející se nad trůnem z obsidiánu, jeho šupiny praskají a z trhlin tryská světlo pěti barev najednou. Pak tma. Pak hlas, ne vyslovený ústy, ale vepsaný přímo do kostí: *Brána se otevírá. Najdi plameny. Nebo shoříme všichni.*

Kael se opřel zády o stěnu a čekal, až mu přestane třást ruka.

Nenaklonil se ke světlu, ale světlo – slabá, nepřirozená záře vycházející z jeho vlastní kůže – mu osvítilo hrubé kamení kolem. Vždy věděl, že je jiný. Vesnice to věděla také a odplácela se mu za to s tou úmornou důsledností, jíž jsou schopny pouze malé uzavřené komunity. Dračí znaménko nosil jako trest za hříchy rodičů, které nikdy nepoznal. Nikdo mu neřekl, co znamená. Nikdo nechtěl vědět.

Kroky na schodišti. Příliš lehké na Dorreka.

Kamaráda neměl, takže se otočil s krompáčem v ruce.

Dívka stála u paty schodiště a celá se třásla. Byla cizí – to poznal okamžitě podle střihu kabátu, příliš čistého a příliš elfsky přesného na zdejší poměry. Vlasy měla stříbrné, ne od stáří, ale od rasy, a v očích barvu nočního nebe s příliš mnoha hvězdami.

„Hledám Kaela Ashborna," řekla v dokonalé řeči bez přízvuku. „Říkají, že nosí Znamení."

„Kdo se ptá?"

„Někdo, kdo ví, co se stalo dnešního rána v Dračím Sídle." Přistoupila blíž a její pohled sklouzl na jeho ruku, kde zpod rukávu prosvítala zlatá záře. Nezastavila se. „A někdo, kdo ví, že máš přibližně čtyři hodiny, než tě najdou oni."

„Kdo jsou oni?"

Místo odpovědi sáhla do vnitřní kapsy kabátu a podala mu svitek. Pergamen byl starý – neskutečně starý, křehký jak list v listopadu – a zapečetěný voskem barvy zaschlé krve. Kael ho vzal, ale neotevřel. Cítil teplo procházející papírem přímo do dlaně, stejné teplo jako ze značky na zádech.

„Dračí císař zemřel bez dědice," řekla elfka tiše. „Trůn je prázdný. Brána se začíná otevírat. A proroctví Sedmi Plamenů říká—"

„Vím, co říká proroctví," přerušil ji Kael.

Neuměl číst. Proroctví neznal. Ale slova mu přišla přirozeně, jako by je nosil celý život ve spánku a teprve teď se probudil do jejich váhy.

Elfka se na něj podívala způsobem, který ho zneklidnil víc než bolest, víc než vize, víc než záře vycházející z jeho kůže.

„Pak víš také," řekla, „co budeš muset na konci obětovat."

Nahoře, nad ústím šachty, začaly zvonit zvony. Ne svolávající zvony v kostele. Poplašné.

Kael otevřel svitek.