Tři dny po té noci v dole Kael nespal. Ležel na svém slamníku a zíral na praskliny ve stropě chatrče, zatímco dračí znamení na jeho hřbetě pulsovalo v pravidelném rytmu – jako srdce jiného tvora, jež se zabydlelo uvnitř jeho vlastní kůže. Vesnice Ardmoor se změnila. Lidé si šeptali u studní a umlkali, kdykoliv prošel kolem. Starosta Brek zakázal komukoliv mluvit s ním pod hrozbou vyhazovu z dolů. Hlad byl účinná zbraň.

Čtrnáctého dne zimy přišli jezdci.

Kael je zahlédl z vršku haldy hlušiny, kde sedával a pozoroval obzor – zvyk, který si osvojil po matčině smrti, kdy potřeboval místo, kde nikdo nečekal, že bude v pořádku. Čtyři muži v černých plátových zbrojích s ohnivým ptákem na náprsníku. Císařští inkvizitoré. Kael ta znamení znal z nakreslených obrazků v jediné knize, jíž vesnice vlastnila – starého almanachu, který Brekova žena schovávala před ostatními, jako by samotné vědění bylo nebezpečné. Možná bylo.

Seskočil z haldy a zády si otřel dlaně o kalhoty. Elfka ho varovala před třemi věcmi: před rudým měsícem, před muži bez tváří a před vlastní touhou utéct. Rudý měsíc byl minulou noc. Inkvizitoré nenosili helmy – jejich tváře byly viditelné, ostré a studené jako sekery. Zbývala touha útěku.

Kael se rozběhl.

Prolétl mezi pasteveckými ohradami, přeskočil strouhu, proklouznul za kovárnu. Za sebou slyšel dusot kopyt na zmrzlé hlíně. Rychlejší, než čekal. Zatočil do úzké uličky mezi skladišti – a zastavil se. Slepá zeď. Šest stop kamenného zdiva, stará malta a závist osudu.

"Kael Ashborn."

Hlas přišel zezadu. Jeden z jezdců sesedl a kráčel k němu pomalu, jako člověk, který ví, že spěch je zbytečný luxus. Byl starší, s prošedivělými spánky a jizvou přes levé obočí.

"Nikam neutečeš," řekl muž klidně. "Znamení na tvém těle je jako maják v moři. Vidíme ho stejně dobře ve dne v noci."

"Co chcete?" Kaelův hlas nevyšel tak pevně, jak zamýšlel.

"Přivézt tě živého do Cinderhavenu." Muž se zastavil na dosah ruky. "Nový Dračí trůn je prázdný a Rada Sedmi se... nestřetla na jménu nástupce. Tvoje existence komplikuje jejich hledání."

"Já jsem horník."

"Byl jsi." Muž pokrčil rameny. "Stejně jako Seirath Prvotní byl pastýř, než se na jeho kůži otevřelo znamení. Dějiny se rádi opakují, mladíku."

Kael ucítil, jak mu pálí hřbet. Ne bolestí – čímsi horším. Touhou. Jako by drak uvnitř slyšel své jméno a zvedal hlavu.

Pak se ozval výstřel.

Ne výstřel – prasknutí. Kamen vedle Kaelovy hlavy rozletěl do střepů a z díry v průčelí skladu se snesl tichý šleh vzduchu. Inkvizitor se otočil – a zakolísal, s šípem v rameně, jehož opeření mělo barvu podzimního listí.

"Dveře za tebou," řekl hlas odkudsi shora.

Kael se neotáčel. Šáhl dozadu, nahmakal kování a zatlačil. Dveře povolily. Vklouznul dovnitř, do tmy a zápachu starého obilí, a za ním dopadlo na prach jen jedno jediné pero – zlatočervené, jako kdyby ho ztratil pták z jiného světa.

Ve tmě skladu byl někdo čekal.

Kael to věděl dříve, než se jeho oči přizpůsobily šeru. Cítil tu přítomnost – starou, nehybnou, jako skála, jíž je jedno, kolik vln o ni rozbije hřbety.

"Čekala jsem, jestli utečeš nebo budeš bojovat," řekl hlas elfky. "Udělal jsi obojí špatně."

"Zachránila jsi mi život."

"Zatím." Ticho. Pak: "Musíme mluvit o tom, co víš o své matce."

Kael zamrznul.

"O matce nevím nic. Zemřela, když mi byly čtyři."

V šeru skladu se elfka usmála – a Kael z toho úsměvu pocítil poprvé v životě skutečný strach. Ne strach z inkvizitorů venku. Ne strach z dračího znamení. Strach z pravdy, která teprve přijde.

"To je přesně to," řekla tiše, "co ti řekli, abys věřil."