Tři noci strávili ukryti v srdci Šepotného lesa, kde elfka – která se konečně představila jako Sylara z rodu Měsíčních stromů – rozdělávala ohně tak malé, že spíše připomínaly vzpomínky na teplo než teplo samotné. Kael nespal. Ležel na zádech a díval se skrze splétající se větve do nebe, kde hvězdy tvořily vzory, jež nedokázal pojmenovat, ale které mu připadaly tísnivě povědomé.

Znamení na jeho hřbetě bolelo.

Nikoliv jako rána, ale jako kořen, který roste příliš rychle a trhá zemi kolem sebe. Sylara mu řekla, že to přejde, ale její oči říkaly něco jiného.

Čtvrtého rána přišla ke Kaelovi s plátěným vakem, ze kterého vytáhla svitek s pečetí roztavenou dávno, snad před jeho narozením. Pergamen byl posetý dvěma rukopisy – jeden elfský, tančící a útlý, druhý hrubý, jako vyrytý do kamene spíše než napsaný.

„Tvá matka mi to dala," řekla Sylara prostě.

Kael se na ni podíval tak, že elfka na okamžik odvrátila zrak – a to bylo na ni nezvyklé.

„Moje matka zemřela při porodu."

„To ti řekli horníci." Podala mu svitek. „Protože neznali pravdu. A pravda by je bývala zabila."

Kael rozvinul pergamen třesoucíma se rukama. Elfský text nedokázal přečíst, ale druhý – ten kamenný, hrubý – byl napsán v obecné řeči. Čtyři věty. Krátké jako tesařský hřebík.

*Kaeli, synu. Nejsi z popela. Nesl jsi plamen dřív, než ses naučil dýchat. Odpusť mi, že jsem ti nedala nic jiného než tento oheň a toto jméno.*

Pod větami bylo slovo, které Kael znal, přestože ho nikdy neviděl napsané. Slovo, které elfka vyslovila v prvním okamžiku, kdy ho spatřila v dole, slovo, jež tehdy nechápal.

*Ashborn.*

Ne příjmení, které mu dala vesnice. Jméno, které mu dala matka.

„Kdo byla?" zeptal se tiše.

Sylara se posadila naproti němu a sepjala ruce, jako by se chystala na modlitbu, nebo na zpověď. „Dračí krev nezůstávala ve svém národě vždy. Tisíce let před smrtí posledního císaře existovaly... linie. Větvě, které odešly, ukryly se, smísily se s lidmi, s elfy, s kýmkoliv, kdo byl ochoten zapomenout. Tvá matka byla poslední z přímé linie Prvního Plamene."

Kael si uvědomil, že přestal dýchat. Začal znovu, vědomě, jako by musel.

„To znamená, že já–"

„To znamená, že tvé znamení není znamení. Je to paměť." Sylara vstala a obešla ohniště. Klekla před Kaelem a dotkla se jeho ramene, opatrně, přesně tam, kde pod látkou dřímalo to cosi živého. „Dračí duše se nedědí krví. Předává se záměrně. Dobrovolně. Tvá matka ti ji dala ve chvíli, kdy jsi se narodil – proto nepřežila. Nevyčerpala ji. Vzdala se jí."

Kael se díval do ohně. Plameny byly oranžové a klidné a neměly o ničem zdání.

„Proroctví," řekl nakonec.

„Ano."

„Říká, že musím obětovat dračí duši, abych zapečetil Bránu."

„Ano."

„To, co mně dala matka."

Sylara mlčela. A to mlčení bylo horší než jakákoliv odpověď.

Kael vstal. Svitek si zastrčil za opasek tak blízko k tělu, jak jen mohl, jako by ho fyzická blízkost mohla ochránit před tím, co v něm bylo napsáno. Otočil se na sever, kde za korunami stromů začínalo světlo pomalu tát do šeda.

„Elfská říše," řekl. „Říkala jsi, že tam jsou záznamy Prvních Stavitelů."

„V Archívu Věčného Listu. Ale vstup mají zakázán–"

„Mají ho zakázán lidem." Kael se k ní obrátil a ona poprvé od jejich setkání viděla v jeho očích něco, co nebylo strach ani zmatek. Bylo to něco staršího. „Se mnou půjdeš jako průvodkyně nebo půjdu sám."

Sylara ho studovala dlouhou chvíli. Pak si přehodila plášť přes rameno a uhasila ohniště jedním pohybem, s přesností, která přišla ze staletí praxe.

„Průvodkyně," řekla. „Ale věz, že do Archívu nás nepustí snadno. Rada Stříbrných Listů zakázala přístup čemukoliv s dračí krví od té doby, co–"

Zarazila se.

Kael čekal.

Elfka se na něj podívala s výrazem, který nedokázal přečíst – a Sylara Měsíčního stromu byla stvořením, které dokázalo skrýt každou emoci za staletí praxe. Ale tohle na skrytí bylo příliš velké.

„Od té doby, co tvoje matka z Archívu zmizela," dokončila tiše, „a s ní i polovina záznamů o Bráně Věčného Stínu."