Brána se otevřela o půlnoci.

Kael stál na vrcholu Věčné Skály, tam kde se pět leyových linií sbíhalo do jediného bodu, a cítil, jak se pod jeho chodidly chvěje sama podstata světa. Sylara stála po jeho levici s lukem napřaženým do tmy, ale její ruce se třásly. Věděla stejně jako on, že šípy proti Bráně Věčného Stínu nepomůžou.

Za nimi táhla armáda — trpasličí štíty, elfské kopí, lidské meče a v čele sám Dračí císař Rhaedos ve svém rudém brnění. Pět říší pohromadě poprvé za tisíc let. Kael to dokázal. Navzdory všemu, navzdory lžím a krvavé stopě, kterou musel přejít, to dokázal.

Jenže to nestačilo.

„Víš, co musíš udělat," řekla Sylara tiše. Nebyla to otázka.

Dračí znamení na jeho hřbetu planulo jako rozžhavené železo. Cítil v něm svoji matku — ne jako vzpomínku, ale jako živou přítomnost, jako teplé objetí člověka, kterého nikdy nepotkal. Ona mu tu duši dala. Vložila do něj vše, co měla, aby ho ochránila před světem, který ho chtěl pohltit ještě dřív než se nadechl.

A teď mu ten svět žádal, aby to vrátil.

Brána se rozevírala pomalu, jako černé rty, které se chystají vyslovit slovo schopné smazat vše živé. Stíny valící se z jejího středu neměly tvar ani zvuk — byly jen prázdnotou, která hlodala na okrajích reality.

Kael vykročil vpřed.

„Kaeli." Sylaře se přelomil hlas. Tolikrát ho zachránila. Tolikrát ho vedla, když byl slepý, a bránila ho, když byl slabý. Byl by si přál, aby měl víc času jí říct, co pro něj znamená.

„Starej se o ně," řekl přes rameno. „O všechny."

Dalšího kroku si nevnímal, ale cítil, jak ho leyové linie přijímají do svého proudu jako kořeny, které konečně našly vodu. Brána ho lákala, stahovala, hučela kolem něj hlasem tisíce zemřelých Prvních Stavitelů, kteří ji kdysi vybudovali a nevěděli, co tím pustí na svět.

Sáhl do sebe.

Dračí duše byla přesně taková, jak ji popisovaly záznamy z elfského Archívu — ne plamen, ale světlo před plamenem, ten zlomek vteřiny ticha dřív, než oheň řekne své první slovo. Celý svůj život si myslel, že to, co ho odlišuje od ostatních, je jeho prokletí. Teď poprvé rozuměl, že to byl vždy dar. Mateřský dar.

Vytáhl ji ven.

Bolest byla krátká a absolutní, jako kdyby z něj někdo vytrhl kost páteře. Zavrávoral, ale neklesl. Světlo vyhřezlo z dračího znamení a rozlilo se po kameni pod jeho nohama, sledovalo leyové linie všemi pěti směry, k pěti říším, k pěti trůnům, k pěti srdcím kontinentu Valdris.

Brána vydala zvuk, který nebyl zvukem. Zachvěla se.

A pak se začala zavírat.

Kael stál a díval se, jak tma ustupuje. Byl prázdný. Ne bolestivě — spíš jako vyprázdněná nádoba, která si teprve musí zvyknout na svou novou lehkost. Dračí znamení na jeho hřbetě bylo chladné a tiché, jizva po zrodu a oběti zároveň.

Přišla k němu Sylara bez slova a sevřela jeho ruku ve své. Její prsty byly studené od noci, ale pevné.

Za nimi vypukl jásot armády. Rhaedos pozdvihl meč k nebi a dračí prapory se rozvlály ve větru, který konečně vál správným směrem.

Kael se na nic neptal a nic nevysvětloval. Jen stál a díval se na obzor, kde se nad pěti říšemi začínalo první společné svítání za tisíc let.

Matka mu dala dušu, aby žil.

On ji vrátil, aby žil celý svět.

A v té rovnici nenašel nic, nad čím by bylo třeba plakat.