Inkoust zčernal dříve, než pero vůbec dosedlo na pergamen.
Kael to viděl – nebo spíše cítil, protože oči měl upřeny na strop a záda mu hořela jako při první jarní bouři. Svíčka na psacím pultu přeskočila do fialova. Pak zhasla.
„Neberte ho," řekl starý archivář někde za dveřmi. Hlas měl klidný, téměř znuděný. „Nechte ho dopsat závěť."
Kroky. Tři, možná čtyři mužů. Kael odložil pero a vstal pomalu, jako člověk, který dobře ví, že spěch mu nepomůže.
Stráže Valdremorského chrámu Ohně nenosily přilby. Nosily masky odlité z červeného skla, průhledné natolik, aby člověk viděl jejich oči – a pochopil, že jsou živí, ale nerozhodují. Čtyři z nich vstoupily do archivu beze slova. Pátý zůstal ve dveřích s faklonem v ruce.
„Kael Ashvorn," řekl ten prostřední. „Velekněz Tharon chce vidět pečeť."
*Pečeť.* Slovo jako polknutý střep.
„Velekněz Tharon," odpověděl Kael rovnoměrně, „mě tři roky přesvědčoval, že žádná pečeť neexistuje. Že jsem blázen. Že tetování je pouhý pigment a horečnaté sny."
„Změnil názor."
Záda ho píchla. Ostře, krátce – varování, které znal od dětství, jenže nikdy nevěděl před čím. Teď to tušil.
Šel s nimi, protože neměl kam utéct. Chrám Ohně stál uprostřed Kalvery, největšího města Království Vermathis, a Kael v něm strávil čtrnáct let opisováním textů, které nesměl číst. Znal každou chodbu. Znal každou zamčenou místnost. A věděl, že ze sklepení pod oltářní síní nevede žádný východ.
Veleknězova komnata voněla spáleným kadidlem a něčím starším. Možná kostmi. Tharon stál u kruhového okna s výhledem na Dračí pustinu, vzdálenou tak přesně, že v noci bylo vidět, jak její horizont slabě pulzuje – namodralým světlem, které nepatřilo žádné hvězdě.
„Svlékni košili," řekl bez otočení.
Kael to udělal.
Ticho trvalo příliš dlouho.
„Bohové," zašeptal někdo ze stráží.
Tharon se otočil. Byl starý, s tváří vyhlazenu roky meditace do téměř kamenného klidu – ale teď v ní bylo něco, co Kael u něj nikdy neviděl. Strach ne. Něco horšího. Touha.
„Víš, co to je?" zeptal se kněz.
„Drak," odpověděl Kael. „Vždy jsem si myslel, že je to drak."
„Je to Sorthan." Tharon přistoupil blíže. Prsty napřáhl, ale nedotkl se. „Celý. Každá šupina, každé křídlo, každý dráp. Pečeť Spánku, o níž se píše v Kronice Zlomeného Nebe. Mysleli jsme, že zmizela s posledním Strážcem před třemi sty lety." Zastavil se. „Jak dlouho tě bolí?"
„Odkdy jsem vstoupil do tohoto města."
Kněz přikývl, jako by to potvrzovalo výpočet. „Pustina se probouzí. Sorthan slyší výzvu. A ty—" ukázal na Kaelova záda, „—jsi ta jediná věc, která ho drží dole."
Záda propukla v žár. Ne bolest – spíše přítomnost. Jako by někdo velký a velmi starý otevřel oko přímo pod jeho kůží.
„Co chcete udělat?" zeptal se Kael tiše.
Tharon se usmál. Bylo to nejhorší, co Kael ten večer viděl.
„Pečeť lze přenést," řekl kněz. „Na jiného nositele. Na kohokoli, kdo je ochoten nést Sorthana věčně – nebo ho naopak propustit na svět a stanout po boku boha jako jeho první služebník." Odmlčel se. „Vermathis bude první. Pak ostatní království. Sjednocení, která se lidem zdají nemožná, jsou bohům pouhou rozcvičkou."
Kael si oblékl košili.
„A pokud odmítnu?"
„Pak zemřeš s pečetí na zádech," řekl Tharon laskavě, „a Sorthan se probudí přesto. Jen o trochu pomaleji."
Stráže se posunuly. Kael to cítil spíše, než slyšel – letmý pohyb v periférii, sevření prostoru.
Záda mu vzplanula jako slunce.
A on pochopil, že tetování se nehýbe, protože se probouzí Sorthan.
Hýbe se, protože *on* konečně pochopil, co ta pečeť opravdu je.
Ne vězení.
Klíč.