Tři dny jel Kael na ukradeném koni přes Dýmové sedlo, než se pustil do Království ledu.

Říkali mu Chladný trůn. Krajina si ten název zasloužila – ze všeho, co Kael znal z archivních map a vybledlých pergamenů, nic ho nepřipravilo na skutečnost. Ledovce se tyčily jako zlomené zuby vymřelého obra, nebe mělo barvu starého stříbra a vítr nesl zvuk podobný vzdálenému zpěvu – nebo nářku, záviselo na tom, nakolik byl člověk optimista.

Kael nebyl.

Pečeť na jeho páteři pálila od okamžiku, kdy překročil hranici označenou kamennými sloupy s vytesanými dračími křídly. Šlo o tupý, neustálý tlak, jako by někdo přikládal žhavou minci k jednotlivým obratlům jeden po druhém. Znovu a znovu. Trpělivě.

*Cítím ho,* řekl mu drak poprvé třetí noci v sedle, a Kael málem spadl z koně. Hlas nepřicházel zvenčí – vynořoval se z místa někde mezi lebkou a vědomím, ze tmy, která tam vždy byla, ale mlčela.

„Kdo?" zeptal se nahlas. Kůň vztekle frkl.

*Sorrethán. Spí hlouběji pod ledem. Nevolejte mě tím jménem, písaři. Volejte mě Veil.*

Velekněz Morradan mu před smrtí – dříve než Kael uprchl z chrámu s jeho pečetním prstenem a čtyřmi svinutými proroctvími – řekl jednu věc, která stála za zapomatování: *Artefakt Chladného trůnu je Ledová koruna. Drží třetí část proroctví zakleté v ledu. A střeží ji někdo, kdo si myslí, že slouží správné straně.*

Teď, když stál před branou města Vel'Tharnis a sledoval, jak se z mlhy vynořují ozbrojenci v pancířích barvy mrazivého nebe, si uvědomil, že Morradan možná mluvil o něm samotném.

„Jmenuješ se?" Strážný byl žena – úzká v ramenou, ale s pohledem, který zkoumal tak důkladně, že Kael instinktivně zaujal pozici, aby zakryl záda.

„Písař. Cestuji z Archivu Sedmi."

Lhát bylo snadné, když byla pravda příliš bizarní.

Žena ho nechala projít, ale sledovala ho pohledem po celou dobu, co jel přes bránu. Kael cítil, jak se tetování na páteři zachvívá – ne bolestí, tentokrát. Spíše jako varování.

*Ta žena nás poznala,* řekl Veil.

„Jak je to možné?"

*Protože ji proroctví předpovědělo stejně jako tebe.*

Vel'Tharnis bylo město na hraně záhuby, i když to jeho obyvatelé ještě nevěděli. Kael to poznal z detailů – příliš mnoho vojáků na náměstích, příliš málo dětí na ulicích, příliš mnoho pohledů namířených k severnímu obzoru, kde se tyčil Ledový chrám jako bílý zub vyčnívající z čelisti hor.

Ledová koruna byla tam. Věděl to stejistě, jako věděl, že déšť je mokrý a velekněží leží – pečeť mu to říkala jako kompas ukazující k severu.

V hostinci, kde si pronajal komoru za poslední tři stříbrné, rozložil Morrnadovy svitky na slaměnou podložku a při světle lojové svíčky hledal jméno. Přišel k němu ve druhé hodině po půlnoci, mezi řádky textu psaného inkoustem tak starým, že přecházel do šedé.

*Strážce Artefaktu Chladného trůnu: Lyenne z rodu Vael'Shar, Poslední z Chladu, která obětovala paměť, aby nezapomněla na slib.*

Zastavil se.

Přečetl to ještě jednou.

Strážkyně artefaktu zapomněla všechno kromě jediného slibu – střežit korunu za každou cenu. Neznala vlastní jméno. Nepamatovala si tvář matky ani první sníh ani to, jak chutná teplý chléb. Žila jen pro ten jeden příkaz, opakovaný v prázdné hlavě jako modlitba bez věřícího.

A Kael měl tu korunu vzít.

Složil svitky. Zhasl svíčku. Ležel ve tmě a naslouchal, jak vítr zpívá přes škvíry v okenicích – nebo naříká, záviselo na tom, nakolik byl člověk optimista.

Pak zaklepali na dveře.

Tiše, třikrát, v rytmu, který neznal žádný cestující.

A ženský hlas za dveřmi řekl, přesně tak, jak by to řekl někdo, kdo sice nezná vaše jméno, ale zná tvar vaší duše:

„Vím, co nesete na zádech, písaři. A vím, že za svítání budete mrtví, pokud vám nepomůžu."

Přestala ho pálit pečeť.

Poprvé za tři dny.