Ledový vítr řezal jako nůž, když Kael vstoupil do Síně Stříbrného Ticha. Strážkyně – žena jménem Veyra, jejíž vlasy připomínaly spletené rampouchy – šla před ním bez jediného slova. Její boty nezanechávaly stopy ve vrstvě jinovatky pokrývající kamennou dlažbu, jako by váhou nepatřila tomuto světu.

„Artefakt nesl jiný písař přede mnou," řekl Kael za jejími zády. Hlas mu zní cize v takové prázdnotě. „Kde je teď?"

„Tady." Veyra se zastavila u průhledné stěny ledu sahající od podlahy ke klenbě. Za ní byl vidět muž – klečící, s rukama složenýma do klína, s výrazem nekonečného klidu na tváři. Zmrzlý. Dokonale zachovalý jako hmyz v jantaru. „Odmítl pečeť přijmout."

Kael se přiblížil. Muž za ledem měl na tváři jizvu, která kopírovala přesně první linii jeho vlastního tetování – tu spirálu pod levou lopatkou. Krev mu ztuhla v žilách rychleji než cokoli, co dokázal přisoudit zimě.

„A já jsem pečeť nepřijal dobrovolně," řekl tiše.

„To vím." Veyra se otočila. V jejích očích bylo cosi prastarého, co se skrývalo za přívětivou tváří mladé ženy. „Proto jsi tady."

Komora na konci síně byla kruhová, vytesaná do nitra ledovce. Uprostřed na obsidiánovém piedestalu spočíval předmět, který Kael čekal – ne větší než jeho dlaň, tvar připomínající zlomený zub draka vyřezaný z průhledného kamene. Uvnitř pulzovalo světlo v rytmu, který byl záhadně povědomý. Stejný rytmus jako tepání jeho vlastního srdce.

„Střep Prvního Hlasu," řekla Veyra. „Jeden ze čtyř. Každý je schopen přepsat jeden verš proroctví. Tento přepisuje podmínku oběti."

Kael natáhl ruku. V okamžiku, kdy se prsty přiblížily ke kameni, probudilo se tetování. Pocit nebyl bolestivý – byl to spíše závan vědomí, které nebylo jeho. Obrovský. Prastarý. Hladový.

Zurptal ruku zpět.

„Drží ho naživu vědomí toho, co jsem," řekl. „Pokud vezmu střep, pokud začnu přepisovat proroctví – bude Sorthan vědět, co dělám?"

Veyra mlčela příliš dlouho.

„Bude," připustila nakonec. „Proto ti předchůdci selhávali. Buď zemřeli strachem, nebo podlehli a nechali pečeť narůst. Tetování se plní mocí pokaždé, když se přiblížíš artefaktu. Sorthan to cítí. A čím více cítí, tím více se probouzí."

„Takže každý krok k záchraně světa je zároveň krokem k jeho zničení."

„Teď chápeš, proč jsem strážila tuto komnatu dvě stě let."

Kael se díval na pulzující světlo v kameni. Dvě stě let. Veyra nebyla stará – byla uvězněná. Stejně jako on, jen na jiném místě, jinou formou řetězu.

„Jak to udělali ti, kteří uspěli dříve?" zeptal se. „V jiných epochách. Muselo tu přece být–"

„Nebyli." Její hlas byl klidný, ale slova dopadla jako kameny do tiché vody. „Ty jsi první, kdo přišel s pečetí a nezešílel do tří dnů. To samo o sobě je proroctví, Kaeli Ashvorne. Jen nikdo nevěděl, jaké."

Sáhl po střepu. Tentokrát pomalu, se zavřenýma očima, s vědomím, že každý centimetr vzdálenosti mezi kůží a kamenem bude jako křik ve Sorthanově spánku. Tetování se rozehřálo. Po páteři mu stékalo něco, co mohlo být krví nebo světlem, a on nedokázal rozlišit rozdíl.

Prsty se dotkly kamene.

Ticho. Absolutní, hutné, živé ticho.

A pak – hlas. Ne zvuk, ale myšlenka vložená přímo za oči, v jazyce, který neexistoval předtím, než se zrodila první hora.

*Písaři. Konečně jsi přišel ke mně sám.*

Kael otevřel oči. Střep svíral v dlani. Veyra před ním stála s výrazem, v němž se smísil úžas s hrůzou.

„Mluvil?" zeptala se šeptem.

„Ano."

„Co řekl?"

Kael se podíval na průhledný kámen, v němž teď světlo nepulzovalo – ale kroužilo. Jako oko, které se otevírá.

„Říkal, že přišel čas, abychom uzavřeli dohodu."