Střep byl studený jako smrt a hořel jako slunce zároveň.

Kael ho svíral oběma rukama a cítil, jak hlas entity proniká skrze dlaně přímo do kostí. Nebylo to šeptání. Byla to tíha epoch.

*Nechej mne ven,* říkal hlas. *A přepíšu ti proroctví přesně tak, jak si přeješ.*

Veyra stála pět kroků za ním s rukou na rukojeti svého ledového dýmku. Neútočila. Čekala. V jejích šedých očích nebylo nepřátelství – bylo tam něco horšího. Bylo tam pochopení.

„Víš, co to je," řekl Kael. Nebyla to otázka.

„Jsem tu třicet let," odpověděla tiše. „Naučila jsem se rozeznat, kdy mluví."

Kael sklonil pohled na střep. Byl průhledný jako nejčistší led, ale uvnitř se točily stíny, které nebyly stíny – byly to tváře. Tisíce tváří lidí, kteří před ním učinili totéž rozhodnutí a volili špatně.

Tetování na jeho páteři se probudilo.

Ne bolestí. Teplem. Jako by drak na jeho zádech konečně otevřel oči a narovnal krk, aby se podíval, co jeho nositel drží v rukou.

*Sorthane spí,* pomyslel Kael. *Ale ty nespíš, že ne?*

Hlas ve střepu nezodpověděl. Místo toho mu ukázal obraz: Chrám v Centrální pustině. Velekněz Doran klečí před prasklým oltářem a čte z pergamenu, který Kael sám přepsal před pěti lety. Ruce mu třesou. Rty se pohybují. A v trhlině pod oltářem se něco hýbe – pomalu, jako dech spáče, který se blíží k probuzení.

„Zbývá málo času," řekl Kael nahlas.

„Zbývá přesně dost," opravila ho Veyra a přistoupila blíže. „Záleží na tom, co uděláš."

Kael se na ni podíval. Ve světle, které vyzařoval střep, vypadala starší než v přítomnosti stínu. Vrásek ubývalo, ale oči nesly jiný věk – věk bdění, věk čekání, věk rozhodnutí odkládaných kvůli strachu.

„Proč ho hlídáš?" zeptal se. „Proč ty, ne celá armáda?"

„Protože armáda by ho nakonec použila." Zastavila se. „Já ne. Já ho jen držím mimo dosah těch, kdo by to udělali."

„A mne?"

Mlčela dlouhou chvíli. Pak: „Tebe jsem čekala."

Kael znovu shlédl na střep. Hlas v něm již nemluvil. Čekal. Entity, které jsou dost staré, vědí, že spěch je luxus smrtelníků.

Pečeť na jeho páteři mu celý život připadala jako kletba. Veleknězovo odhalení ji přeměnilo v rozsudek. Ale tady, v ledové síni na konci světa, se mu poprvé zdála jako něco třetího.

Volba.

Ne vězení. Ne zbraň. Volba, kterou někdo učinil dávno před ním – a teď na něm bylo, zda ji potvrdí, nebo zamítne.

Kael střep pevně sevřel a promluvil nahlas – ne k entitě, ale k tetování na vlastní kůži, k drakovi, jehož teplo cítil podél každého obratle:

„Sorthane může spát věčně. Ale proroctví lze přepsat jinak než jeho probuzením nebo mou smrtí. Existuje třetí cesta. A já ji najdu."

Teplo na páteři vzrostlo. Pak zhaslo.

Střep v jeho dlaních praskl – ne na kusy, ale jinak. Jako by uvnitř puklé vejce. Ze střepu nevystoupila entita. Vystoupilo světlo, teplé a tiché, které za okamžik vstřebala tma síně beze stopy.

Hlas zmizel.

Veyra vydechla – poprvé za třicet let pravým vydechnutím, bez zátěže bdělosti.

„Co jsi udělal?" zeptala se.

„Odmítl jsem podmínky." Kael rozevřel dlaně. Zůstaly v nich střípky průhledného kamene, bez stínů, bez tváří, bez hlasu. „Entita nabízela přepis proroctví za svou svobodu. Ale proroctví nepotřebuje přepisovatele – potřebuje jiný konec. Ten musím najít sám."

„Bez artefaktu?"

„S jeho troskou." Zabalil střípky do plátna. „Část pravdy je pořád pravda."

Veyra na něj hleděla dlouze. Pak se pohnula k východu z síně, jako by celou věčnost čekala jen na to, až bude moci odejít.

„Půjdu s tebou," řekla. „Třicet let jsem hlídala jeden střep. Je čas hlídat něco živého."

Kael si přehodil plášť a následoval ji do chladu Dýmového sedla, kde na ně čekala cesta zpátky – zpátky k Drakí pustině, k Doranovi, k oltáři s trhlinou.

Tetování na páteři bylo tiché.

Ale bylo teplé.