Cesta do Calthiru trvala tři dny pěšky po prašných stezkách, které si nikdo nepamatoval, kdy naposledy opravoval. Elan šel mlčky. Mira z Řádu – jak se ta žena nakonec představila – šla půl kroku za ním, jako by ho záměrně nechávala věřit, že vede sám.

„Říkáš, že mě budou chtít zabít," řekl Elan druhého rána, když rozdělávali oheň z mokrého dřeva. „A přesto mě vedeš přímo do jejich města."

„Vedla bych tě k nim, i kdyby tě chtěli zabít čtyřikrát." Mira foukla do doutnajícího troudu. „Protože alternativou je, že zemřou všichni ostatní."

Elan si prohlédl dlaň. Jizva pulsovala při pohledu na oheň – tichý, rytmický tep, jako by v ní spalo srdce něčeho obrovského. Poprvé od věštírny uslyšel hlas znovu. Ne slova. Spíš dotek myšlenky, chladný a starý jako kámen pod prvním ledem.

*Přibližuješ se k první pečeti, dítě mého krve.*

Zavřel prsty v pěst.

Calthir bylo město vykotlané zevnitř. Elan to poznal ještě před tím, než uviděl hradby – půda kolem cesty měla šedavý nádech, tráva rostla do špiček místo do oblouku, stromy se nakláněly pryč od středu jako by se báli. Prázdnota. Četl o ní v otcových svazcích jako o abstrakci, jako o teologickém pojmu. Teď cítil její přítomnost fyzicky, jako tlak za ušima.

Na bráně stáli stráže v modré zbroji posetých prasklinami, které nikdo neopravoval. Jeden z nich zastavil Elana pohledem rovnou na jizvu.

„Řád hledanců," řekl suše Mira a ukázala pečeť na řetízku. „Přinášíme zprávy pro Radní komoru."

Strážný se nepohnul. „A ten?"

„Je se mnou."

Mlčení trvalo příliš dlouho. Pak strážný poodstoupil s výrazem člověka, který se rozhodl, že tuhle odpovědnost nese někdo jiný.

Uvnitř bylo hůř. Náměstí, které muselo bývat rušné, zívalo prázdnotou. Kašna uprostřed byla suchá a prasklá, z kamene vyrůstaly trhliny v dokonalých vzorech, příliš geometrické na to, aby byly náhodné. Pár lidí, kteří šli kolem, se nerozhlíželo. Elan pochopil proč – na konci hlavní třídy se nad střechami tyčila silueta věže, a z jejího vrcholu, každé dvě minuty pravidelně, vycházel slabý fialový záblesk.

„Co je to?" zašeptal.

„Dračí zlomek," řekla Mira tiše. „Potomek kdysi vznešeného rodu. Uvěznili ho před šesti lety, když začal ztrácet rozum. Věřili, že ho uklidní." Odmlčela se. „Místo toho přestala fungovat studna. Pak sklizeň. Pak lidé začali mít sny, ze kterých se nevraceli celí."

Elan se zastavil.

„První pečeť," řekl. Ne jako otázku.

„Je uvnitř té věže." Mira se na něj konečně podívala přímo, a v tom pohledu bylo něco, co přes všechnu svou kontrolu nedokázala skrýt. Lítost. „Proroctví říká, že pečeť lze zlomit jedině tak, že nositel znamení vstoupí do mysli uvězněného draka a najde v ní, co ze vznešenosti zbývá. Jenže dračí mysl tohoto stadia pohltí každého, kdo se odváží vstoupit."

„Každého," zopakoval Elan.

„Všechny, které jsme poslali před tebou." Její hlas byl rovný. Příliš rovný. „Sedm hledanců za posledních pět let. Ven je vynesli, ale nikdo z nich nikdy znovu nepromluvil."

Elan se podíval na jizvu na dlani. Tep byl nyní silnější, téměř bolestivý, jako by ho k věži táhla neviditelná šňůra.

*Sedm hledanců,* slyšel hlas Oracle, tentokrát zřetelnější. *Šli jako lidé. Ty půjdeš jako má krev. Ale ani to nestačí, pokud si neupamatuješ, co jsi byl dřív, než ses narodil.*

„Co to znamená?" zeptal se nahlas.

Mira na něj pohlédla zmateně. Neslyšela nic.

Z věže přišel další fialový záblesk. Tentokrát delší. A tentokrát Elan v tom světle spatřil na omítce věže stín – obrovský, roztažená křídla, čelisti dokořán – a pochopil, že tvor uvnitř ví o jeho příchodu.

A čeká.