Třetí zkouška ho čekala tam, kde se setkávalo nebe se zemí.

Seira mu to řekla ještě té noci, než zmizela do tmy jako kouř rozptýlený větrem. Chrám Prvního Ohně stojí v srdci Dračích pustých hor, ukrytý za průsmykem, který místní nazývají Vdovčin vzdech. Nikdo, kdo tam vstoupil po setmění, se nevrátil se zdravým rozumem. Někteří se nevrátili vůbec.

Elan kráčel celý den.

Hory na něj útočily každým krokem – ostrými kameny, jež se drolily pod botami, větrem nesoucím pach spáleniny a čímsi sladce hnijícím, co nedokázal pojmenovat. Znak na jeho dlani pulzoval rytmem, který nebyl jeho vlastním srdcebitem. Byl pomalejší. Starší. Jako ozvěna buchotu z dílny jeho otce, jenž před lety zemřel s kladivem v ruce a s tajemstvím na rtech.

*Tvůj otec byl dobrý člověk,* řekla mu Seira. *Ale nebyl tvůj otec.*

Přestal na to myslet. Musel.

Průsmyk se otevřel náhle, jako ústa probudivší se obludy. Za ním se rozkládalo místo, které odporovalo všemu, co Elan znal o světě. Dračí pusté hory nebyly pusté. Byly mrtvé – a to je něco jiného. Mrtvé věci si pamatují, co bývaly. Z popraskaných balvanů vyrůstaly pahýly stromů zkamenělých do podoby rukojestí mečů, vzduch voněl popelem s příměsí koviny a pod každým krokem vydávala zem dutý, hluboký zvuk, jako by pod ní bylo cosi ohromného – cosi, co dýchalo.

Chrám se vynořil z oparu jako myšlenka, na niž si člověk nemůže vzpomenout, ale nemůže ji ani zapomenout.

Byl obrovský a zároveň zlomený. Sloupy, každý tak tlusté jako čtyři muži, se nakláněly jeden k druhému, jako by se vzájemně podpíraly v posledním objetí. Na jejich površích se vine řeč, již Elan neznal, přesto ji četl. Neznal, jak to bylo možné. Ruka ho pálila.

*Kdo vstoupí bez krve, bude pohlcen stínem.* *Kdo vstoupí se strachem, nebude nikdy nalezen.* *Kdo vstoupí jako kov, projde ohněm a stane se čepelí.*

Zastavil se před prahem.

Za ním, v tichu, které bylo hlasitější než jakýkoli křik, stál stín.

Nebyl to stín z hranice mrtvého lesa. Tento byl jiný – hmatatelnější, tvarovanější, s obrysy, jež připomínaly člověka tak těsně, že to bolelo. Elan se otočil pomalu, jako by každý pohyb mohl spustit něco nezvratného.

Stín měl jeho tvář.

Ne celou. Jen oči. Prázdné, plné – protikladné věci najednou, jako dno studny osvětlené sluncem.

„Třetí zkouška není v chrámu," řekl stín hlasem, který zněl jako Elanův vlastní, ale vydutý, jako by přicházel z opačné strany zrcadla. „Třetí zkouška jsi ty sám."

Elan sáhl po kladivu, které nosil u boku od chvíle, kdy opustil Seiru. Bylo kovářské, jednoduché, bez ozdob. Jeho otcovo – muže, který ho vychoval, který ho učil, jak naslouchat kovu, jak poznat, kdy je ocel připravená a kdy si ještě žádá žár.

*Ne tvůj otec,* zašeptala Seirčina vzpomínka.

Ale byl. Byl jeho otcem v každém smyslu, na kterém záleží.

„Co chceš?" zeptal se Elan.

„To, co si neodvažuješ říct nahlas." Stín se přiblížil o krok. „Chceš vědět o matce. Chceš vědět víc, než ti Seira řekla. A bojíš se, co uděláš, až se to dozvíš."

Pravda byla tím nejbolestivějším druhem zbraně.

Elan nestáhl ruku od kladiva, ale nestiskl ho. „A drak mi to řekne."

„Drak ví všechno o tvé matce." Stín se zastavil na dosah. „Právě proto musí zemřít. Mrtvé tajemství je bezpečnější tajemství."

„Bezpečné pro koho?"

Stín se usmál jeho ústy. „Pro tebe."

Znak na dlani vzplál – ne bolestí, ale teplem, čistým a strašlivým zároveň, jako první úder kladiva do rozžhaveného kovu. Chrám za Elanem vydal hluboký, rezonanční tón, jako by někdo uhodil do struny napjaté napříč celým světem.

A ze tmy za stínem zazněl dech.

Hluboký. Dávný. Živý.