Čtvrtá pečeť se zlomila v okamžiku, kdy Elan konečně pochopil.

Ne holí. Ne mocí. Ne vůlí, která ho provázela celou cestu přes čtyři říše a jejich umírající draky. Čtvrtá pečeť se zlomila slzou, která mu stekla po tváři, když Mira přiznala pravdu, jež ho drtila celé hodiny od chvíle, co přečetl otcův vzkaz.

„Věděla jsi to od začátku," řekl tiše. „Že mě to zabije."

Stáli na vrcholu Aetherského pilíře, posledního místa, kde drakové kdysi sedávali jako bohové a dívali se dolů na svět, který stvořili. Pod nimi se Prázdnota rozlévala jako tinta ve vodě – černé nitky prostupující zemí, rozkládající skálu, vysávající barvu z oblohy. Měli pár hodin, možná méně.

„Věděla jsem," přiznala Mira. Neomluvila se. Elan ji za to paradoxně obdivoval. „Řád to věděl po staletí. Proto nikdo jiný nevzal to prokletí dobrovolně. Ty jsi se nenarodil s volbou."

Znamení na jeho dlani pulzovalo temně, téměř černě. Tři pečetě zlomeny. Tři draci osvobozeni z degenerace zpět do čehosi, co připomínalo důstojnost jejich praforma. A on stále žil – ale cítil, jak se každou hodinou vytrácí. Jako svíčka, jejíž knot se krátí.

*Zbývá jediná,* řekl Dračí Oracle hlasem, který nezněl z vnějšku, ale z místa za hrudní kostí. *A pak se rozhodneš.*

„Mohu to odmítnout?" zeptal se nahlas.

Mira zvedla hlavu. Věděla, že nemluví k ní.

*Vždy jsi mohl,* odpověděl Oracle. *Tvůj otec to odmítl. Proto zapomněl. Proto jsi vyrůstal sám. Odmítnutí má svou cenu, ale neukradne ti život – pouze smysl.*

Elan se díval na Prázdnotu. Přemýšlel o otci, starém muži se zjizvěnou dlaní, který se jednoho rána probudil a rozhodl se zapomenout. Přemýšlel o tom, jestli mu to zazlívá. Zjistil, že ne.

„Jaká je cena čtvrté pečeti?" zeptal se Miry přímo.

Ona mu podala svitek, který nosila u srdce od začátku cesty. Proroctví Sedmi Pečetí, skutečná verze, ne ta, co četl v knihách.

*Zachránce nepřežije záchranu světa v těle. Ale Prvním Drakem se nestane ten, kdo zemře – nýbrž ten, kdo se vzdá sám sebe. Plamen přetrvá. Muž pomine.*

Elan četl řádku třikrát. Pak se rozesmál – tiše, bez hořkosti, která ho překvapila sama.

„Takže nemohu zemřít jako Elan Korveth," řekl. „Ale nemusím ani zmizet úplně."

Mira na něj hleděla s výrazem, který ještě nikdy neviděl. Jako by ho teprve teď doopravdy uviděla.

Přistoupil k okraji pilíře. Prázdnota se dole vlnila jako živá. Znamení na dlani vzplála bílým světlem, které nebylo bolestivé – bylo to jako pustit z ruky něco, co jsi příliš dlouho svíral. Čtvrtá pečeť se otvírala zevnitř, ne zvenčí. Oracle to věděl od začátku. Elan to věděl také, jen ne slovy.

*Budeš muset zapomenout,* řekl Oracle. *Jako tvůj otec. Ale ne ze strachu. Z lásky k tomu, co zůstane.*

Elan se otočil k Miře. „Řekni mi jediné jméno. Někoho, pro koho má smysl, aby svět zůstal."

Mira otevřela ústa. Zavřela je. Pak tiše řekla: „Moje sestra. Je jí jedenáct let. Sbírá kameny u řeky."

To stačilo.

Elan se obrátil k Prázdnotě, otevřel dlaň a pustil do světa všechno, co byl. Vzpomínky na otcovu věštírnu. Vůni Miriných vlasů smíchanou se dešťovým prachem Calthiru. Tvář matky, kterou neznal, ale Oracle mu ji jednou ukázal ve snu. Jméno Elan Korveth, osiřelý syn zapomenutého věštce.

Plamen explodoval do bílé ticho.

Prázdnota ustoupila.

Dole, v pěti říších Aethurionem, vztyčili lidé hlavy a nevěděli proč. Nebe dostalo zpět barvu. Draci přestali šílet. Země přestala praskat.

Na vrcholu pilíře stála Mira sama. U jejích nohou ležela holá dlaň se zjizveným znamením draka, oddělená od těla, které odešlo. Zvedla ji oběma rukama a pochopila, že ji nemůže pohřbít – musí ji odnést domů.

Někde ve větru, v samotném ohni, co proudil světem, slyšela hlas bez jména. Nebyl smutný. Byl pouze přítomný.

*Říkej sestra té holčičce, ať sbírá kameny dál.*