Dívčin křik ještě stále zněl v jejích uších, i když od té noci uplynuly tři roky.

Mara sevřela prst do dlaně a ucítila bolest jizvy – ostrou, živou, jako by kůže teprve teď chladla po ohni. Prázdný oltář vytesaný do masa. Připomínka. Trest. Nebo snad výzva – to záleželo na tom, koho se zeptala.

„Zase na ni myslíš," řekl hlas.

Nekoukal se na ni z žádné strany. Přicházel zevnitř, z místa za žebry, kde kdysi sídlila modlitba.

„Mlč," odpověděla nahlas.

Stráž u brány města Vethanu se otočila. Mladý muž s přilbou o dvě čísla větší, než byl jeho obličej. „Mluvila jste na mě, paní?"

„Na nikoho." Mara předložila průchodní list – falešný, ale dobře udělaný. „Jdu do města za obchodem."

Strážný přejel pergamenem pohledem a nervózně se podíval přes její rameno. Za ní se táhla cesta mezi mrtvými poli. Tam, kde venkov padl. Kde mlha nesestupovala z nebe, ale stoupala ze země jako dech spícího obra.

„Sami jdou dovnitř jen blázni nebo ti, kteří nemají co ztratit," řekl.

„Obojí," přiznala Mara a prošla branou.

Plot z kostí světců ji přivítal tichým praskáním. Každá kost vyřezaná do tvaru písmene ze starých litanií, každý článek páteře zalit bronzem. Církev Tichých Bohů stavěla tyto ploty a nazývala je milosrdenstvím. Mara věděla, kolik těl bylo spotřebováno. Vedla seznam. Přestala ho psát ve chvíli, kdy do něj musela zapsat jedno jméno navíc.

Vendis. Čtrnáct let. Obviněna ze styku s Bezejmenným Stínem.

Mara plamen zapálila vlastní rukou.

„Nebylo to tvou vinou," řekl hlas za žebry.

„Víš, že to byla lež."

„Vím mnoho lží. Tato ale nebyla má."

Vethan byl kdysi prosperující přístav. Teď žil jako nemocný muž, který dýchá, ale nevstává. Ulice lemovaly uzavřené krámy, okna zakrytá plátnem namočeným v kadidlovém oleji, aby Stín nepoznal teplo lidského pohledu. Děti si nehrály venku. Kněží Tichých Bohů procházeli v trojicích a jejich roucha šelestila po dlažbě jako listy před bouří.

Mara se jim vyhla. Znala chůzi inkvizice. Sama ji měla v kostech ještě před třemi lety.

Mířila k Starému Přístaviši – části města, která padla pod Stín ještě před tím, než postavili plot, a nikdo se neobtěžoval ji zahrnout dovnitř. Tam žili ti, kteří neměli cenu ochrany. Tam hledala muže jménem Oren Hřib, překupníka starých map, a jednu konkrétní mapu ze všech.

Mapa míst, kde bohové zemřeli.

„Proč ji chceš?" zeptal se hlas, a tentokrát byl jiný. Zvědavý, ne posměšný.

„Protože mrtvá místa mi mohou říct, jak zemřeli."

„A co uděláš s tou odpovědí?"

Na to neodpověděla. Sama ještě nevěděla.

Staré Přístaviště páchlo solí a hnilobou a ještě něčím – sladkostí, která nepatřila do přirozeného světa. Mara tu vůni znala. Stín Bez Jména měl svůj pach. Ne zhnilý, ne studený – spíše jako vzduch v místnosti, kde někdo dlouho spal a před chvílí odešel.

Oren Hřib bydlel v domě, jehož průčelí bylo polepeno amulety všech možných církví. Pragmatismus přeživšího. Mara zaklepala třikrát, způsobem, jakým jí poradil její informátor v Kethu.

Nic.

Zaklepala znovu.

Dveře se otevřely samy.

Uvnitř bylo temno a ten sladký pach, silnější, téměř hmotný. Mara vytáhla nůž – ne z ocelí, ale z kosti, zakalené v oleji ze spálených litanií, protože ocel Stínu připadala legrační. Postoupila dovnitř.

Oren Hřib seděl za stolem. Mapa před ním. Oči otevřené.

Nebyl mrtvý – alespoň ne celý. Jeho rty se pohybovaly bez zvuku a v zornicích mu plál odraz ohně z místa, kde žádný oheň nebyl.

Na mapě, přesně na místě označeném jako Srdce Vérathu, kde stával první chrám Tichých Bohů, někdo nakreslil nový symbol.

Mara ho znala.

Byl identický s jizvou na její dlani.

„To jsem neudělal já," řekl hlas za žebry, a poprvé za tři roky zněl nejistě.

„Vím," řekla Mara.

A za jejími zády se dveře zavřely.