Voda z kohoutku v Šedivého kanceláři tekla fialově od úterý. Přestal si toho všímat ve středu. Ve čtvrtek z ní uvařil kávu.

Chutnala po strachu – doslova, protože továrny v Holešovicích přečerpávaly noční směnu a filtrační síta někdo vyměnil za hrubší. Šedivý to věděl, protože mu to Novotná řekla přes magický přijímač, jehož membrána byla potažená kůží z prstů nějakého věštce. Přístroj někdy plakal, když ho nikdo neposlouchal.

„Dvacet tři," řekla Novotná bez pozdravu. Hlas měla suchý jako archivní prach. „Dvacet tři dětí z Chudé Čtvrti. Přidali k seznamu tři jména z noci."

Šedivý položil hrnek na mapu Starého Města, kterou měl přišpendlenou k podlaze, protože strop byl příliš nízký na to, aby se na ni dalo koukat zpříma. Stál nad ní jako bůh, který si teprve zvyká na zodpovědnost. Neseděla mu.

„A Korunní ulice?" zeptal se.

„Stabilizovaná. Gilda postavila zábrany. Nikdo dovnitř, nikdo ven." Odmlčela se. „Šedivý. Oni tam nechali záchranáře."

Věděl to. Viděl jejich tváře minulý večer, jak stojí za runo-páskou a koukají do místa, kde ulice přestala být ulicí a začala být něčím, pro co čeština ještě neměla slovo. Záchranáři měli výrazy lidí, kteří se právě dozvěděli, že pravidla fyziky jsou pouhá doporučení.

Na mapě vyznačil čtvrtý bod. Spojil je linkou. Tvar ho donutil se ohnout blíž.

Nebyl to čtyřúhelník. Byl to nákres, který Handelsman patentoval v roce 1887 jako základ emocionální sítě – čtyři uzlové body, čtyři proudy, jeden střed. Střed ležel přesně tam, kde v roce 1923 zbourali starý Handelsmmanův dům a postavili nový Obecní archiv.

Šedivý se napřímil, dopil fialovou kávu a sáhl po lahvi.

Pak ji vrátil zpátky. Měl pocit, že tenhle večer bude potřebovat reflexy.

---

Archiv zavíral v šest. Šedivý přišel v pět padesát s odznáčkem, který mu technicky vzato Gilda odebrala před čtyřmi lety, ale archivář Brouček měl špatný zrak a horší paměť na tváře. Propustil ho se zdvořilostí člověka, který ví, že šéf stejně odejde dřív.

Suterén voněl plísní a spáleným pergamenem. Šedivý šel podle runového světla, které tu nainstaloval ještě Handelsman sám – mosazné konzoly ve tvaru hadů, lampy z modrého skla. Pořád svítily. Sto let bez výměny. Kouzlo v nich bylo pomalejší, hustší než moderní, jako džem proti vodě.

Handelsmmanovy osobní záznamy ležely v krabici označené *H-OSOBNÍ-ZNIČIT*. Nikdo je nezničil, protože krabici zasunuli za regál, kde přečkala tři generace archivářů a dvě války.

Šedivý otevřel víko.

Nahoře leželo malé zrcadlo. Okraje mělo sežrané oxidací, ale plocha byla dokonale čistá. Šedivý se v něm uviděl – starší, unavenější, s tmavými kruhy hlubšími než kdykoli předtím.

Pak se v zrcadle uviděl znovu. Přesněji: uviděl svůj obraz, ale ten se nepohnul se stejnou fází jako on. Zpožďoval se o půl vteřiny. Jako ozvěna.

Jako by zrcadlo ukazovalo někoho, kdo stojí těsně za ním.

Šedivý se neotočil. Teprve co zvládl dýchat, řekl tiše: „Jak dlouho jste tu?"

„Déle než vy čekáte." Hlas přišel zevnitř krabice. Ze zápisků, z papíru, z inkoustu. „Ale kratší dobu, než si zasluhuji."

Rukopis v zápisnících se pohyboval. Slova přeskupovala, věty se přepisovaly, jako by někdo diktoval v reálném čase někomu, kdo psal před sto lety.

*Nevytvořil jsem síť pro Gildu,* stálo tam. *Vytvořil jsem ji pro okamžik, který teprve přijde. Děti nejsou ztracené, pane Šedivý. Jsou připravované. Jako jsem byl kdysi připravován já.*

*Rozdíl je v tom, že já souhlasil.*

Šedivý zavřel krabici. Zrcadlo zhaslo. Modrá světla na konzolách zčervenala na zlomek vteřiny, pak se vrátila do normálu.

Z hloubky suterénu, tam kde žádné suterény být neměly, se ozval dětský smích.