Popel chutná jako zapomenuté jméno.

Mira to věděla dávno, ještě než poprvé vstoupila do Prázdnoty, ještě před tím, než se Prázdnota rozhodla vstoupit do ní. Sbírala popel z chrámu svaté Enery dvěma prsty, jako by se modlila, ale slova modlitby jí zemřela na jazyku čtyřicet let před jejím narozením. Klenba nad ní zela dírou po nebi. V té díře nebyly hvězdy.

*Cítíš to?* zašeptal hlas hluboko za jejími žebry. *Tato půda je hladová.*

„Vím," odpověděla nahlas. Naučila se nemlčet k hlasu, který nosila. Mlčení ho jen povzbuzovalo k větší upřímnosti.

Za troskami Eneriny lodžie se táhla Solvara jako otevřená rána – věže Miredu stále svítily azurovými ohni, tím umělým, bezduším světlem, které magistrát zapaloval každý večer ze strachu před tmou. Ne z úcty. Ze strachu. Bohové by ten rozdíl poznali. Ale bohové mlčeli.

Mira vstala a otřela ruku o plášť. Na dlani jí zůstala šedá skvrna, která nevypadala jako popel. Vypadala jako díra.

*Třetí chrám tento týden,* poznamenal hlas. Neměl jméno. Odmítla mu ho dát; jméno bylo moc a moc tímto směrem proudila příliš lehce. *Prázdnota si pospíšila. Nebo ji někdo pohání.*

„Někdo ji pohání," zopakovala Mira. Nebyla to otázka.

Sestoupila po zvětralých schodech do toho, co bývalo kryptou. Lampa v její ruce vrhala světlo barvy starého zlata – démonský plamen, jiný než azurový klam magistrátu. Tento oheň hořel skutečně. Spaloval věci, které neměly být.

Na podlaze krypty ležel muž.

Byl živý; viděla pohyb hrudníku. Ale jeho tvář – Mira se zastavila a zvedla lampu výše. Jeho tvář byla prázdná ne výrazem, ale podstatou. Jako by někdo vzal vše, čím kdy byl, a vymačkal to z něj jako vodu z hadru. Oči otevřené, zornice bez dna.

*Zapomněl,* řekl hlas, a tentokrát zněl téměř lítostivě. *Zapomněl i to, co zapomněl.*

Přistoupila blíž. V hrudi muže pulzovalo něco slabě – ne srdce, to bušilo normálně – ale něco za srdcem, za kostmi, v místě, kde lidé nosí věci bez jména. Jiskra. Drobná, udýchaná, jako svíčka v bouři.

Mira poklesla na kolena. Ruka jí šla k mužově hrudi sama od sebe, instinktem kněžky, který v ní přežil navzdory všemu ostatnímu.

*Nedotýkej se,* řekl hlas, a tentokrát to nebyla rada. *Ještě ne. Nejsi připravena vidět, co uvidíš.*

Dotkla se.

Jiskra v muži vzplála – ne světlem, ale poznáním – a Mira viděla. Celou vteřinu viděla všechno: bohové nemlčeli. Bohové křičeli. Křičeli uvnitř lidí, uvnitř každého smrtelníka, kteří je nosili jako nechtěné dítě nosí zděděné oči, aniž by věděl po kom. Čtyřicet let vězněni v mase a krvi a zapomínání, jak hluboko sahají. Každý kněz, každý věřící, každý nevěřící – všichni nosili boha a nevěděli o tom. A Prázdnota přicházela, aby je snědla jednoho po druhém.

Mira odtrhla ruku. Hruď muže klesla. Jiskra zhasla.

Zůstala klečet nad mrtvým tělem s chladem na dlaních.

*Teď víš,* řekl hlas, a nebyla v něm žádná radost z toho, že měl pravdu.

„Čtyři brány," řekla Mira. Věděla to náhle s takovou jistotou, jako by si vzpomínala. „Čtyři brány do středu Prázdnoty. Proto jsi přišel za mnou. Proto jsi souhlasil se smlouvou."

Ticho. Démon v ní byl poprvé zticha déle než tři vteřiny.

*Smlouva říká, co říká,* odpověděl nakonec. *Nic víc.*

„Lžeš," řekla Mira klidně. Vstala, zvedla lampu a obrátila se k východu z krypty. Za troskám Eneriny lodžie svítil Mireda svými modrými lžemi. Někde tam dole byl první ukazatel. První brána. „Ale to nevadí."

Démon v ní se zachvěl.

*Proč nevadí?*

„Protože i ty potřebuješ, abych přežila." Zastavila se ve dveřích. Vzduch za prahem voněl spáleným. „Zatím."

Vstoupila do noci.

Za ní se krypta bez zvuku zaplnila stíny, které měly zuby.