Třetí brána nečekala v lese ani v troskách chrámu. Čekala v ní samotné.

Mira to poznala ve chvíli, kdy vstoupila do Solhavenu a spatřila vlastní odraz v okně prázdné hospody. Tvář, která se na ni dívala zpátky, se usmívala o vteřinu dřív, než se sama usmála.

*Vítej doma,* zašeptal démon. Hlas měl tentokrát jinou barvu – měkčí, skoro soucitný. To ji děsilo víc než obvykle.

Solhaven kdysi bylo přístav plný rybářů a obchodníků s koňmi. Teď z něj zbývaly fasády. Lidé se pohybovali ulicemi jako loutky na příliš dlouhých nitkách – pomalu, s prázdnýma očima, rty šeptající slova bez zvuku. Prázdnota tu nepřišla náhle. Přišla jako spánek.

Stařena sedící u kašny se na Miru podívala a otevřela ústa. Z hrdla jí nevyšlo nic. Pak se podívala na vlastní ruce, jako by je viděla poprvé, a Mira pochopila. Žena zapomněla, jak se jmenuje. Jiskra boha uvnitř ní umírala, a spolu s ní umíralo všechno, co tuto ženu dělalo ní samotnou.

Třetí brána vyžaduje, co ještě zbývá, řekl jí hlas Druhé brány – nebo to byl démon, který si vzal jeho slova za svá. Už neuměla rozlišovat.

Brána stála uprostřed náměstí. Nebyla to architektura ani symbol. Byl to průzor ve vzduchu, tam kde světlo odmítalo dopadat správně, kde stíny měly příliš mnoho hran. A před ní stál muž, kterého poznala.

Kaedis. Kněz z jejího chrámu. Jediný, který přežil noc, kdy přišla Prázdnota a ona uzavřela svou smlouvu.

„Miro." Vyslovil její jméno jako modlitbu nebo jako obvinění. „Věděl jsem, že přijdeš."

„Ty jsi mrtvý," řekla. Bylo to konstatování, ne otázka.

Usmál se a v tom úsměvu bylo příliš mnoho zubů. „Třetí brána nevyžaduje krev ani vzpomínku." Přistoupil blíž a ona ucítila, že z něj neplyne teplo. „Vyžaduje svědka. Někoho, kdo zná tvou vinu, a přesto tě propustí."

*Lže,* řekl démon. A pak, po pauze: *Nebo ne. Nevím. To je poprvé, co nevím.*

Tato nejistota ji ochromila víc než cokoliv jiného.

„Co musím obětovat?" zeptala se Kaedise.

„Ospravedlnění." Otočil se k bráně. „Věříš, že ses rozhodla správně. Že jsi zachránila chrám, protože jsi musela. Že smlouva s démonem byla jediná cesta." Podíval se přes rameno. „Projít třetí branou znamená přijmout, že možná nebyla."

Prázdnota za průzorem pulzovala jako srdce, které tluče pozpátku.

Mira zavřela oči. Viděla znovu tu noc – plameny, křik, němí bohové v kamenných tvářích, kteří nepomáhali. Viděla, jak otevírá ústa a pronáší slova smlouvy, jak démon vstupuje do prostoru za jejíma žebry jako nájemník s věčnou smlouvou.

*Řekni to,* zašeptal démon. A tentokrát v jeho hlase nebyla triumf. Bylo tam něco, co mohlo být lítost – nebo dobře zahraná lítost. *Řekni, že možná existovala jiná cesta, a brána se otevře. Je to pravda, Miro. Jen ji nechceš slyšet.*

„To je pravda?" zeptala se nahlas, nevědouc, koho se ptá.

Kaedisův odraz v bráně se rozplýval. Nebo to nebyl Kaedis. Nikdy nebyl.

Vzala dech. Nechala jej ven pomalu, jako by s ním vypouštěla něco, co nesla čtyřicet let. Kratší než životy bohů, delší než únosná vina.

„Nevím, jestli to byla jediná cesta," řekla tiše do vzduchu. „Možná existovala jiná. Možná jsem ji jen nechtěla hledat, protože tato byla přímá a já měla strach."

Brána se otevřela.

A démon se zasmál – ne vítězně, ale skoro s úlevou, jako by i on na toto přiznání čekal.

Vkročila dovnitř. Za sebou slyšela, jak náměstí Solhavenu pohlcuje ticho.

Teprve uprostřed Prázdnoty si uvědomila, co démonův smích znamenal. Neradoval se, že ji zlomil. Radoval se, protože věděl, co vyžaduje čtvrtá brána.

A ona ještě nevěděla, zda to, co jí zbývá obětovat, je vůbec ještě její.