Démon neměl tvář. Měl místo tváře deset tisíc kousků zrcadla, v každém z nich odraz někoho, koho Kael kdysi nechal zemřít.

Kael se nepohnul.

Věděl z praxe, že pohyb je pozvánka. Stál u okna rozbité výhledové věže nad Vrethem Dolním, v ruce svíral kus křídy nasáklé solí a krví – svou vlastní, vymačkanou z prstu, který přestal cítit před čtyřmi lety – a díval se na to, co přišlo přes práh, aniž by smazalo apsidální znak na dveřích.

Že ho nesmazalo, to ho znepokojovalo víc než samo stvoření.

„Jmenuji tě," řekl tiše. Ne výzva, ani modlitba. Prostá větná stavba, jako kdybych pojmenovával hrnec. „Jsi z rodu Dusičů. Třetí vrstva Závoje. Živíš se tím, co lidé zapomínají těsně před smrtí."

Démon zacinkl. Tisíce zrcadlových střepů zachrastily v pohybu, který u bytostí bez těla připomínal smích.

*Víš, co jsi, Kaelysi?*

Hlas přišel odkudsi ze středu hrudi, ne ušima. Tak to chodilo vždy, od Roztržení. Démoni nemluvili – zanechávali slova přímo v tom prázdném místě, které Kael nosil jako díru po vytrženém zubu.

„Vím," odpověděl. „Jsem někdo, kdo ti dluží méně, než ty dlužíš mně."

Nakreslil znak. Dvě čáry, jedna zpět přes sebe, tečka kde se kříží – starý exorcistický zkratopis, který se v semináři Tichého Světla učil šest let a který teď dokázal výkresem za vteřinu a půl. Démon zakolísal. Střepy zrcadel se rozsypaly do jiného uspořádání, cosi jako bolest bez bolesti.

Kael přistoupil blíž o krok. Viděl – to byl dar Roztržení, to prokleté kompenzace za chybějící kus duše – viděl pravou vrstvu stvoření pod výrazem, který nosilo jako šat. Dusič byl starý. Starší než Vreth Dolní, možná starší než opevňovací znaky na hradbách. A byl vystrašený.

Démoni se nebáli.

Leda pokud viděli něco horšího než sebe.

„Kdo tě poslal," řekl Kael. Ne otázka.

*Přišlo skrze Sedmé místo. Skrze mezeru tam, kde bylo Jméno. Není tam nic, exorcistu. Jen prázdnota a chuť popela.*

Sedmé místo.

Kael ucítil, jak se mu sevřel žaludek – nebo co tam zbylo po Roztržení. Slýchal zvěsti celé dva týdny, jak putoval ze Šedé divočiny do města. Poutníci s vyprahlýma očima, kteří přisahali, že hranice přestala být hranicí. Ovce nalezené bez krve, ale i bez ran. Dítě v Pohraniční osadě, které třetí den po zmizení přišlo domů a neumělo říct vlastní jméno.

Šest Původních Jmen bylo stále zapečetěno. Kael to věděl, protože ho to bolelo – fyzicky, jako jizva po spálení – kdykoli prošel kolem jednoho z míst zapečetění. Zbytky vazby, vysvětloval mu kdysi Starší Oreth, než ho Roztržení zabilo spolu s patnácti dalšími. *Ty jsi provázaný se Závojem, Kaelysi. To neznamená dar. To znamená zodpovědnost, kterou sis nevybral.*

Nezvolil si ji. Ale splácí.

Vždy splácí.

Démon před ním se začal rozpadat – ne protože sign fungoval tak, jak měl, ale protože sám chtěl. Zrcadlové střepy padaly a mizely dřív, než dotkly podlahy, a z té nicoty zbylo jediné slovo, vepsané do vzduchu černým inkoustem a okamžitě se rozpadající:

*Dornveth.*

Jen jeho jméno. Ale v tom tónu, jakým ho Dusič zanechal, bylo varování.

Kael stál v prázdné věži, v ruce kus křídy a v hrudi ta stará, suchá díra, a díval se na místo, kde démon byl. Na podlaze ležel papír. Složený. Kael ho neznal – nepřinesl ho on, nezanechal ho nikdo živý, to věděl jistě, protože dveře byly zapečetěny.

Rozložil ho.

Uvnitř byl jen seznam. Sedm řádků. Šest z nich přeškrtnuto.

Sedmý nesl tři slova v jazyce, který se nesmělo vyslovovat nahlas, ale Kael číst uměl. Učilo ho to Roztržení, jako krutý dárek na rozloučenou.

Ta tři slova znamenala jeho vlastní jméno. To pravé. To, o němž netušil, že ho má.

A pod nimi, přidané jinou rukou, čerstvým inkoustem:

*Přijď za námi, nebo přijdeme za tím, co jsi nechal žít.*

Pod věží, v ulicích Vrethu Dolního, začaly zvony bít. Ale Kael nebyl ten, kdo je rozezvonil.