Město Vardeth smrdělo strachem.
Kael to cítil ještě dřív, než prošel branou – hustý, ostrý pach spálených bylinek, jimiž obyvatelé natírali okenice, a pod ním hlubší zápach, který žádná bylinka nepřebije. Zápach lidí, kteří se přestali cítit bezpečně ve vlastních domovech.
Strážní ho vpustili bez slova. Poznali ho – nebo spíš poznali jizvy na jeho rukou a prázdný výraz v očích, který si člověk nezvolí, ale získá. Výraz těch, kteří se příliš dlouho dívali za závoj.
*Třetí jméno,* řekl mu demon ze střepů. *Třetí jméno bylo vymazáno tuto noc.*
Kael si to potvrdil sám, jakmile vstoupil do ulic. Viděl to na psech, kteří neštěkali a schovávali ocasy. Viděl to na způsobu, jakým svíčky za okny plály příliš namodrale, jako by vzduch ztratil část své váhy. A viděl to na stěnách – rituální znaky, které Vardeth chránily po celá desetiletí, začínaly blednout. Ne stářím. Blednuly zevnitř, jako by je někdo vysával.
Našel Myrenu Voss v zadním traktu lékárny, klečící nad tělem mladého muže. Lékárnice nebyla sentimentální žena – Kael ji znal z dob, kdy ještě nosil bílý plášť církve – ale její ruce se třásly.
„Přišel jsi pozdě," řekla, aniž se otočila.
„Vždy přicházím pozdě." Přistoupil blíž a poklekl. Mrtvý muž byl mladý, sotva dvacet let. Oči měl otevřené a zornice tak rozšířené, že z duhovky nezbylo nic. „Byl to exorcista?"
„Učeň. Posílali ho sem z Tichého Světla – prý kvůli praxi." Myrena konečně vstala. Její hlas byl rovný jako nůž. „Říkali mu, ať prověří zprávy o prosakování. Místo toho ho někdo použil."
*Použil.* Správné slovo. Kael odložil rukavici a položil holou dlaň na chlapcovu hruď. Okamžitě ucítil prázdnotu – tu specifickou, vyschlou prázdnotu, která zůstává poté, co bylo z člověka násilně vytaženo něco, co mu patřilo. Znal ten pocit. Znal ho příliš dobře.
„Vzali mu jméno," řekl tiše.
Myrena se k němu otočila. „To je možné?"
„Dřív nebylo." Kael si znovu navlékl rukavici. Vstal a snažil se nepřemýšlet o tom, jak lehce přijal tuto skutečnost – jak ho vlastně víc zaujala metoda než smrt chlapce. Jedna z mnoha věcí, které mu Roztržení vzalo. „Někdo se naučil jak. A zřejmě nepotřebuje jen Původní Jména. Potřebuje zásobu." Odmlčel se. „Živých jmen z živých lidí."
Ticho, které po tom následovalo, bylo příliš hutné.
„Kolik jich bylo?" zeptal se nakonec.
Myrena přešla ke stolu, listovala v zápisnících popsaných její drobnou rukou. „O kterých vím? Šest. Za poslední dva měsíce. Všichni mladí, všichni s výcvikem v rituálním umění." Váhala. „Ale Kaeli – jsou tu i věci, které nevím. Jsou místa ve Šedé divočině, kam se nikdo nevrátil, aby mi o nich řekl."
Kael přistoupil k oknu. Venku Vardeth dřímalo za svými blednoucími ochranami a nebe mělo barvu starého modřidla. Někde za hradbami začínala divočina, kde stromy rostly příliš tiše a stíny chodily kolmo k světlu.
Část jeho chybějící duše. Takto to popsal démon ze střepů – jako klíč. Jako nástroj.
Někdo tedy věděl o Roztržení. Věděl, co si Kael přinesl domů z toho rituálu – nebo spíš co si domů nepřinesl. A systematicky, trpělivě, sbíral vše, co bude potřebovat, až přijde čas otevřít to poslední, sedmé místo.
„Potřebuji jméno," řekl Kael. „Jméno člověka nebo čehokoli, co tyto výpady koordinuje. Demon ze střepů mi řekl, že někdo zná mé pravé jméno – to znamená, že mě hledá. Jestliže mě hledá, zanechává stopy."
„Nebo," řekla Myrena tichým hlasem, „zanechává nástrahy."
Kael se otočil. Lékárnice hleděla za něj, na dveře do lékárny, a její tvář měla výraz, který u ní nikdy předtím neviděl.
Výraz strachu.
Za jeho zády, z místa, kde před okamžikem ležel mrtvý učeň, se ozvalo tiché, vlhké:
*„Kaeli Dornvethe. Konečně."*