Mrtvý učeň otevřel oči.

Ne oči z masa a bělma – oči z tmy. Dvě prohlubeň bez dna, ve kterých se něco pohybovalo jako ryba pod ledem.

Kael necouvl. Naučil se necouvat ještě v době, kdy měl celou duši a Církev mu platila za každého vyženého. Tehdy byl jistý. Tehdy věřil, že za každou tmou stojí jméno, za každým jménem příkaz a za každým příkazem konec.

Teď věděl lépe.

„Kael Dornveth," řeklo to skrze sešlá ústa učňova těla. Hlas byl vrstvený jako sediment – dole bručel starý jazyk, nahoře česala slova do srozumitelnosti nějaká vůle tenká jako kůže přes kost. „Přišel jsi pozdě. Třetí jméno padlo dnes ráno."

Kael položil ruku na hruď. Cítil to. Prasklina v místě, kde bývala celistvost – jizva po Roztržení – se roztáhla o prst šířky. Studená jako šachta do sklepa bez dna.

„Kde?" řekl.

„V chrámu Tichého Světla." Tělo se usmálo a úsměv byl na mrtvé tváři jako trhlina v kameni. „Tvoji bratři a sestry kresli ochranné znaky. Netušili, že znaky samy jsou psány jménem, které právě zhaslo. Hezké, ne? Zámek, který uzamyká sebe sama."

Kael se otočil ke Gwenne, která stála u dveří s nožem v ruce a tváří barvou syrového masa. Hospodská žena, která mu půjčila pokoj a nevyptávala se – ale tenhle večer jí vzal klidný spánek možná navždy.

„Vyjdi ven," řekl tiše.

„Ale—"

„Prosím."

Odešla. Dveře zavřela, ale Kael slyšel její dech za práhem, úzkostný a mělký.

Tělo učně se zvedlo ze židle. Pohybovalo se špatně – klouby šly do stran tam, kde neměly, jako by cokoli v něm uvnitř nerozumělo anatomii živých. Obešlo stůl. Kael ho sledoval pohledem, ve kterém spalovalo Roztržení – dar a prokletí v jednom. Viděl za kůží. Viděl hosta.

Nebyl velký. Tedy ne ještě. Byl jako zárodek čehosi horšího – posel, ne pán. Ale za ním visela v tichu místnosti jako stín druhého světa informace, kterou Kael číst neuměl a přesto jí rozuměl.

Tři jména padla. Čtyři zbývají. A jedno z nich nese v sobě.

„Co chceš?" řekl Kael.

„Chci, abys věděl." Tělo se zastavilo tři kroky před ním. „Kdybys nevěděl, bylo by to méně... chutnávající. Náš pán si přeje, abys chápal každý krok. Každé jméno. Abys sledoval a nedokázal zastavit, protože každá cesta vede skrze tebe samého."

„Tvůj pán udělal chybu."

„Která?"

„Poslal posla." Kael vytáhl z pláště krátkou čepel pokrytou vyrytými slovy v jazyce, který Církev zakázala tisíc let před Mlčením bohů. „Měl přijít sám."

Neřekl exorcismus. Slova stará a dutá mu umřela v krku spolu s vírou. Místo toho sáhl do praskliny v hrudi – do místa, kde chyběl kus jeho já – a vytáhl odtud tmu.

Vlastní tmu. Tu, co mu zbyla.

Posel v těle učně zakřičel. Zvuk nebyl lidský – byl jako trhání plátna namočeného v zimě. Tělo se skácelo. Podlaha pod ním prohnila v kruhu tmy a pak se všechno vrátilo do normálu. Dřevo. Svíčka. Pach po loji a starém pivu.

Kael si utřel ruku o plášť a zjistil, že se mu třese.

Seděl. Gwenne se vrátila bez ptaní a přinesla lahev něčeho silného, co pravděpodobně nemělo název. Pila jako on. Mlčela jako on. Venku v noci harašily stráže Vardeth po valem, protože tušily, že se něco stalo, ale netušily co.

Kael pohlédl na tělo.

V kapse mrtvého učně cosi svítilo.

Vytáhl to s palcem a ukazováčkem. Kousek pergamenu starý tak, jak nemohl být starý – pokrytý písmem, které se pohybovalo. Písmem, které číst neuměl, a přesto v jeho mysli znělo jako jeho vlastní jméno.

Ne Kael. To druhé. To, které ztratil při Roztržení.

A pod ním, rukou, kterou znal, přestože byla tři roky mrtvá, slova ve staré řeči Církve.

*Přijď do Sedmého místa. Sama.*

Poslední slovo bylo ženského rodu.

Kael zvedl oči ke Gwenne.

A Gwenne se neusmála.