Krev na dlažbě Fora neschla. Livia to věděla dříve, než k ní doneslo závan jatečního vzduchu — věděla to v okamžiku, kdy se její bosá chodidlo dotkla prahu senátní budovy a kámen pod ní zapulsoval jako živé srdce.

Patnáct bodných ran. Viděla je všechny.

Sevřela plášť pevněji kolem prstů, aby nezraňoval holou kůži — starý zvyk, tak starý jako první sen, v němž jí matka ukázala, co se stane, dotkne-li se čehokoli bez ochrany. Látka byla tenká záštita proti světu, který křičel na každý hmat. Přesto stačila. Většinou.

Dnes ne.

„Odejdi," zašeptala Numerius, otcův otrok stojící za ní jako stín. „Prosím tě, domina, odejdi. Lidi jsou jako šílení —"

„Vím." Znovu krok vpřed. Forum se vlnilo v marzovém slunci, ale to teplo bylo falešné, chladné jako mramor v noci. Davy se srocovaly u rostrů, někdo řval Caesarovo jméno, někdo jiný řval Brutovo, a vzduch byl tak nabit hrůzou i vítězstvím najednou, že se Livii točila hlava, ačkoli se ničeho nedotýkala.

Nemusela.

Smrt byla dnes všude. Prosakovala z kamenů jako spodní voda.

„Livio." Otcův hlas — Marcus Gaius Marcellus, senátor, muž, který se naučil nikdy nevyslovit slovo věštkyně nahlas — přišel zpoza sloupoví. Byl bledý. Vždy byl bledý v takové dny, ale dnes měl barvu vápna. „Pojď dovnitř. Ihned."

Vedl ji do vedlejší místnosti, kde bylo ticho jako v hrobě. Dveře zavřel. Zámek zacvaknul.

„Caesar je mrtev," řekl. Jako by to nevěděla.

„Od tří hodin ráno," odpověděla Livia. „Viděla jsem to ve snu. Viděla jsem každý nůž."

Otec ji dlouho mlčky pozoroval. Pak sáhl do záhybu tógy a vytáhl malý váček z černé kůže. Uvnitř cosi cvaklo — kost o kost.

„Posílali pro tebe," řekl. „Před úsvitem. Posel bez jména, pečeť bez znaku." Hodil váček na stůl mezi ně a Livia ucítila, jak se jí zvedá žaludek. „Neotvírám cizí zásilky adresované své dceři. Ale vím, co v tom je, a vím, co to znamená."

Livia se váčku nedotkla.

„Kdo posílal."

Nebyla to otázka. Otec to pochopil.

„Lidé, kteří drží Řím déle než kterýkoli Caesar," odpověděl. Hlas mu nepatrně selhal. Jen nepatrně — tolik, kolik si dovolil Marcus Gaius Marcellus, voják a senátor, muž bez bázně. „Lidé, o nichž ti matka nikdy neřekla vše."

Sáhla po váčku.

Kůže ho zahřála v rukou dřív, než ho stačila otevřít — teplá jako živá kůže, ne jako vydělená mrtvá zvěřina. Rozvázala šňůrku. Vypadly tři kostěné kotouče s vyrytými značkami, které Livia neznala, a jeden neznala celý život.

Ale dotek ji udeřil jako pěst.

Viděla: sloup světla pod zemí. Hluboko pod Kapitolským pahorkem, hluboko pod vrstvami staré krve a ještě starší hlíny. A v tom světle — nebo spíš v tom stínu, který světlo obklopoval a polykal — tvary bez hranic. Tváře bez rysů. Hlasy bez slov.

A pak hlas se slovy.

*Poslední krev. Pakt volá. Nový věk začíná — a začne tvou smrtí nebo naší svobodou. Jedno z toho se stane. Obě možnosti jsou tvé.*

Pustila kotouče. Rozsyply se po podlaze.

Otec se nedohnul pro ně.

„Věděl jsi," řekla Livia. Nesnažila se ukrýt, co cítila. S otcem nikdy neskrývala nic — byl jedinou živou bytostí, které se mohla dotýkat bez rukavic, bez strachu, bez vidění. Prokletí vždy mlčelo v jeho přítomnosti. Nikdy nevěděla proč.

Teď měla podezření.

„Věděl jsem, že ten den přijde." Otec se posadil — poprvé za celý Liviin život viděla, jak se Marcus Gaius Marcellus sesune do křesla jako starý člověk. „Nevěděl jsem, že bude tak brzo."

Za zavřenými dveřmi řvaly davy. Caesar byl mrtev. Republika umírala. A někde hluboko pod Kapitolským pahorkem se starší věci než republiky a než Caesarové pomalu, trpělivě probouzely.

Livia se sehnula pro kotouče.

Tentokrát se nedotkla holou rukou.

Ale cítila je skrz látku hřát.