Tři dny po idách březnových voněl Řím popelem a strachem.

Livia seděla v atriu otcova domu a třela si prsty, jako by jimi mohla setřít to, co uviděla. Dotek mosazného plombu na zásilce jí ukázal ruce — tucty rukou, které se té schránky dotkly před ní. A pod každou z nich smrt. Tichá, přesná, beze svědků.

*Někdo čistí stopy.*

Venku hlučely davy. Slyšela Antoniův hlas, jak se valí přes Forum jako přílivová vlna, a věděla, že slova mění svět právě teď, v tuto chvíli, zatímco ona sedí nehybně a bojí se vlastních dlaní.

„Livia."

Otec vstoupil bez ohlášení. Gaius Marcellius vypadal jako muž, jehož kdosi odřízl od záchranného lana a teprve nyní si to uvědomil — šedivý, vysušený, s očima přeplněnýma věcmi, které nedokáže vyslovit. Za ním vešel někdo, koho neznala. Muž v tmavé tóze bez ozdob, středního věku, s tváří záměrně zapomenutelnou.

„Toto je Quintus," řekl otec. „Přišel nás varovat."

„Před čím?" zeptala se Livia, aniž vstala.

Muž zvaný Quintus se usmál. Byl to úsměv bez tepla, pouhý pohyb svalů. „Před tím, co již víte, paní Marcello. Zásilka vám to ukázala, nemá cenu předstírat jinak."

Livia ucítila, jak jí žaludek zkameněl. Opatrně sepjala ruce do klína, aby se nedotkla ničeho, co by jí mohlo prozradit víc, než snese.

„Nic mi neukázala," lhala.

„Ukázala." Quintus přistoupil blíže, ale zastavil se dost daleko, aby se vyhnul jejímu dosahu. *Ví, co dokážu.* „Umbrae jsou neklidné, paní. Pakt byl sjednán za časů, kdy Řím nebyl ještě než vesnicí na sedmi pahorcích. Sedm rodů, sedm linií krve — a každá generace platila daň, aby Věčné město zůstalo věčným. Vaše rodina je poslední."

„Ostatní..."

„Zemřely. Postupně. Někdy přirozeně, většinou méně přirozeně." Quintus pokrčil rameny, jako by mluvil o cenách obilí. „Umbrae jsou trpělivé bytosti, ale Caesarova smrt roztrhla rovnováhu. Pakt nyní volá po obnovení. A vy jste jediná, jejíž krev splňuje podmínky."

Gaius Marcellius učinil krok vpřed. „Quintusi, slíbil jsi, že existuje jiná cesta—"

„Existuje." Muž se stále nedíval na otce. Oči měl upřené na Livii, a v těch očích nebylo ani zlosti ani lítosti — jen jakýsi chladný zájem chirurga nad operačním stolem. „Proto jsme tady. Umbrae mohou přijmout náhradní oběť. Ne smrt, ale službu. Věštkyně, která bude prostředníkem mezi živými a stíny, která udrží pakt bdělý a nového vládce Říma — až se takový najde — povede správnou rukou."

„Otrok," řekla Livia tiše.

„Strážce," opravil Quintus. „Sémantika záleží na perspektivě."

Venku zazněl náhlý řev davu — jeden obrovský, jednotný zvuk, jako když se zlomí něco, co mělo vydržet navěky. Livia si uvědomila, že Antonio právě dočetl Caesarovu závěť.

Řím se dal do pohybu. A někde hluboko pod Kapitolským pahorkem, v místech, která neměla jméno, se pohnulo i něco jiného.

Ucítila to ve vzduchu. Těžký tlak, jako před bouří, jenže vycházející ze země namísto z nebe. Podlaha atria nepatrně vibrovala.

*Slyší to,* pomyslela si. *Vědí, že jsem tady.*

„Potřebuji čas," řekla nahlas.

„Samozřejmě." Quintus se uklonil. Zdvořilý, přesný. Smrtelně klidný. „Máte do novoluní. Pak Umbrae přestanou čekat na váš souhlas."

Odešel, jako by se rozplynul ve stínech sloupořadí. Otec zůstal stát, stará a najednou cizí tvář, a Livia poprvé v životě nevěděla, zda by se ho vůbec chtěla dotknout — z obavy, co by uviděla.

„Věděl jsi," řekla. Nebyla to otázka.

Gaius Marcellius neodpověděl hned. Pak si sáhl ke rtům, jako by zvažoval, která ze dvou pravd ho méně zabije.

„Chránil jsem tě tak dlouho, jak jsem mohl."

Za jeho zády vstupoval do atria sluha se zprávou na voskové tabulce. Livia ho zastavila pohledem ještě předtím, než promluvil — v jeho očích četla paniku tak zřetelnou, že nepotřebovala žádný dar.

„Kdosi," řekl sluha přerývaně, „byl nalezen mrtvý u Tiberu. Muž beze jména. Říkají, že neměl stín."

Livia vstala pomalu a sáhla po plášti.

Novoluní bylo za šest dní. A Umbrae jí právě poslaly vzkaz.