Marcellův dům byl tichý jako hrobka. Svítání se plížilo přes okenní mříže a kreslilo zlaté pruhy na mozaikovou podlahu, ale Livia je neviděla. Seděla ve svém cubiculu s rukama sevřenýma ve klíně, prsty zabalené do lněného hadříku, aby se nedotkla nic, co by mohlo promluvit. Po třech dnech beze spánku měla oči jako spálené kameny.

Tiberia Gracchuse čekala od svítání.

Přišel bez ohlášení, jak bylo jeho zvykem. Starý haruspex se pohyboval Římen jako stín, který se odtrhne od zdi a promění v člověka teprve tehdy, kdy sám chce. Livia ho slyšela dřív, než ho uviděla — lehké šouravé kroky, vůně kadidla a starého vosku. Pak stál ve dveřích a jeho oči, šedé jako popel z oltáře, ji klouzaly od hlavy k nohám, jako by odhadoval cenu dobytka na trhu.

„Přežila jsi," řekl. Ne s úlevou. Jen jako konstatování faktu.

„Abych přežila váš záměr?"

Gracchus vstoupil dovnitř a gestem odmítl židli, kterou mu nabídl otrocký chlapec. Posadil se na zem před Livii, jako by chtěl, aby si ona udržela výšku. Byl to trik, věděla. Chtěl, aby se cítila vlivná. Dostatečně vlivná, aby naslouchala.

„Umbrae jsou neklidné," řekl tiše. „Cítíš to?"

Cítila. Od chvíle, kdy se dotkla toho vosku se Caesarovou pečetí, slyšela ve snech šumění jako vítr ve sloupořadí — jenže bez větru, bez sloupů, bez světla. Šumění, které mělo tvar hlasů a hlas, který neměl tvar.

„Říkáš mi, že Řím stojí na jejich paktu," řekla. „Říkáš mi, že každý muž, který sáhl po moci, zaplatil cenou, o které lid neví. Caesarova smrt ho zničila?"

„Caesarova smrt pakt nezdědil nikdo," řekl Gracchus. „Antonius se neobtěžoval. Octavianus..." Zaváhal. „Octavianus ví. Ví a mlčí. A Umbrae čekají."

Livia si stáhla lněný hadřík z pravé ruky. Položila dlaň na studenou mozaiku. Nic. Jen starý kámen, starý prach, staré životy dávno vyhaslé. Pak přejela prsty po okraji, kde se mozaika setkávala se zdí, a ucítila to — jako bodnutí jehly přímo do středu dlaně. Hluboko pod domem, pod ulicí, pod vrstvami tufu a hlíny, bylo cosi živé. Cosi, co čekalo. Cosi, co vědělo, že čeká.

„Co ode mě chtějí přesně?"

Gracchus se podíval na její ruku, pak do jejích očí. „Věštkyni. Prostřednici. Hlas, skrze který mohou pakt udržet bez krveprolití." Odmlčel se. „Prozatím."

To slovo prozatím viselo mezi nimi jako dým.

„A až Octavianus upevní moc?" zeptala se Livia. Věděla odpověď. Věděla ji od té noci, kdy se dotkla pečetního vosku a viděla všechny ty ženy před sebou — matky, dcery, sestry — jak jedna po druhé mizí v podzemních síních pod Kapitolem. Věděla, ale chtěla, aby to řekl on. Aby to bylo vyřčeno nahlas ve světle svítání.

Gracchus mlčel příliš dlouho.

„Odejdu z Říma," řekla Livia.

„Nevyjdeš za Serviliánskou bránu, aniž by to věděli. Neumřeš přirozenou smrtí, pokud si to nepřejí. Jsi pro ně příliš cenná, Livio. Nebo příliš nebezpečná — to je v jejich očích totéž."

Livia vstala. Přistoupila k oknu a dívala se na probouzející se město. Dole procházel pekař s košem, otrok spěchal s amforou, dva vojáci se smáli nad něčím, co neslyšela. Řím žil. Řím vždy žil — nad hroby, nad krvavými pakty, nad tím vším, o čem nesměl vědět.

„Chci vidět podzemní síně," řekla. „Chci se jich dotknout. Chci vědět, co přesně slíbili."

Gracchus se zvedl a ona v jeho tváři poprvé zahlédla něco, co mohlo být strachem.

„To nikdo z živých neudělal a přežil."

„Ale já nejsem jen živá," řekla Livia tiše. „Jsem také jejich nástroj. A nástroj by měl znát, k čemu se používá."

Gracchus otevřel ústa. Zavřel je. Pak ze záhybů tógy vytáhl malý bronzový klíč a položil ho na mozaiku mezi nimi.

Livia se pro něj sehnula.

Kov byl studený jako lednová voda — a pod prsty okamžitě zahovořil.

Uviděla Kapitol v plamenech.