Podzemní síně voněly solí a krví dávno zapomenutých věků. Livia sestupovala po schodech vytesaných do živé skály, přičemž každý dotek kamenného zábradlí jí posílal do prstů útržky vizí — zde umíral muž, zde žena šeptala modlitbu, zde dítě plakalo a nikdo ho neslyšel. Sundala rukavice. Chtěla cítit vše. Chtěla vědět, kolik životů tento pakt pohltil před ní.

Gracchus šel tři kroky za ní a mlčel. To samo o sobě bylo výmluvnější než jeho dřívější výřečnost.

Umbrae čekaly v kruhu. Nebyly to bytosti, jakými si je lidé představují — žádné přízraky s prázdnýma očima, žádné roztřesené stíny. Byly husté jako zimní mlha nad Tiberou, přítomné jako tíha před bouří. Livia je cítila dřív, než je uviděla. Tlak ve spáncích. Chuť kovové vody na jazyku.

*Přišla,* řekly. Nebo si to myslela. Slova nezněla ušima.

„Přišla," potvrdila nahlas.

Dala jim tu satisfakci. Přišla vlastníma nohama, bez okovaných sandálů legionářů, bez Antoniovy ochrany, bez Octavianových slibů, jež jí nabízel jako hodit kost psovi. Přišla sama, s prokletím v dlani a pravdou v hrudi.

Gracchus za ní zastavil. „Livia. Pakt je starší než Řím. Starší než —"

„Vím." Přerušila ho bez omluvy. „Četla jsem to v kamenech na schodech. Cítila jsem to v rukou každého haruspexe, který sestoupil přede mnou a nikdy nevystoupil." Otočila se k němu. Ve světle louče byl starý a vyčerpaný a konečně — konečně — vypadal provinile. „Chtěli jste mou krev. Nebo mou věrnou službu po celý zbytek mého života. To jsou jediné dvě možnosti, které jste mi nabídli."

„Jsou."

„Ale je tu třetí."

Umbrae se zachvěly. Vzduch se zahustil.

Livia přistoupila do středu kruhu. Cítila jejich dotek — ne na kůži, ale hluboko pod ní, v místě, kde sídlí strach. Nebála se. Možná to bylo šílenství. Možná vyčerpání. Možná prostě pochopila, co pochopila, a pochopení je samo o sobě formou odvahy.

Natáhla obě ruce, dlaněmi vzhůru.

„Ukažte mi budoucnost," řekla. „Ne Říma. Mojí."

*Proč?* Otázka bez úst.

„Protože pokud mi ukážete, že moje oběť Řím skutečně zachrání — ne na deset let, ne na dobu Augustovy vlády, ale trvale — podstoupím ji. Ale pokud mi ukážete, co ukázaly kameny na těchto schodech — že každá oběť je pouze odkladem, že pakt vyžaduje znovu a znovu a znovu a pohltí každého posledního z mého rodu a pak si najde jiný rod — pak tu smlouvu dnes v noci ukončím."

*Jak?*

„Darem, který mi nikdo nedal. Darem, který se mi prostě přihodil." Sevřela prsty do pěstí a pak je znovu rozevřela. „Vidím smrt. Vaši smrt také."

Ticho bylo tak hluboké, že slyšela vlastní srdce.

Pak jí ukázaly. Proudem obrazů, který ji málem srazil na kolena — viděla staletí Říma, viděla císaře jak jeden po druhém sestupují do těchto síní, viděla oběti jak se množí, viděla Umbrae jak rostou a sílí z každé kapky věštecké krve, viděla budoucnost, v níž pakt neskončí nikdy, pouze pohltí vše živé a nakonec i samotný Řím, až z něho zbude jen prázdná maska nad prázdnými síněmi.

A pak viděla jejich smrt. Věděla, jak lze starý pakt přetrhnout.

Nešlo o krev. Nikdy nešlo o krev.

Šlo o svědka. O někoho, kdo vidí pravdu a odmítne mlčet.

Livia se nadechla a začala mluvit. Hlasitě, nahlas, slovy, která v těchto síních nikdy nezazněla — pravdivá jména Umbrae, smlouvy, jež uzavřely a porušily, životy, jež vzaly pod záminkou ochrany. Gracchus za ní křičel, aby mlčela. Umbrae se svíjely. Kameny se třásly.

Mluvila, dokud poslední stín nezmizel jako pára nad ranní řekou.

Pak seděla na podlaze v tiché, prázdné síni a třásla se.

Gracchus nad ní stál s tváří popela. „Co jsi udělala?"

„To, co věštkyně dělat má." Zvedla se sama, bez jeho pomoci. „Řekla jsem pravdu."

Vystoupila po schodech do rozbřesku. Řím byl stále tam, hučel a páchnul a žil svůj hlučný, nesmrtelný život. Bez stínů pod sebou. Poprvé za sedm set let.

A Livia Marcella šla domů, svlékla rukavice, a nechala ruce spočinout na studené dlažbě — a necítila nic než kámen.

Stačilo to.