Tělo v doku číslo sedm nebylo první, co jsem ten týden viděl, ale bylo první, které mi řeklo své jméno.

"Edrane," zašeptalo z nízko visící mlhy, zatímco jsem se sklonit nad otiskem bot v mazlavém bahně přístavního mola. "Edrane, oni vědí, žes tady."

Ignoroval jsem ho. Duch byl čerstvý – nejvýše tři dny starý, soudě podle toho, jak průsvitné měl ruce. Ještě si nezvykl na smrt, ještě si myslel, že ho někdo poslouchá.

Mýlil se ve všem kromě mého jména.

Vstal jsem, vyndal z kapsy placatici a polkl dost whisky na to, aby mlha vypadala trochu méně šedě. Fermantova Nejlepší, destilovaná ve čtvrti Kotlů z čeho přesně nikdo nevěděl a nikdo se neptal. Stálo to čtyři měděné a chutnalo to jako lítost s příchutí dehtu. Kupoval jsem ji po tuctech.

Mrtvola se jmenovala Pellin Saur, přístavní účetní, čtyřicet dva let, ženatý, dvě děti, členský příspěvek Cechu Světla zaplacený do konce roku. Zjistil jsem to ještě před tím, než mě sem přivedla jeho vdova se zarudlýma očima a obálkou plnou bankovek, které vydělal legitimně a které jsem přijal s klidem člověka, co příliš přemýšlí o tom, kde je hranice.

Na hrudi měl vyřezaný symbol. Ne nožem – spíše vypalovaný, jemně, trpělivě, jako práce zlatníka. Kruciforma Ticha. Viděl jsem ji naposledy před čtyřmi lety, kdy jsem ještě nosil odznak legitimně a kdy se ještě věřilo, že jsem na správné straně.

Sáhl jsem do vnitřní kapsy, vytáhl odznak a otřel ho o manžetu. Přišili mi ho zpátky na bundu tu samou noc, co mi ho vzali. Nikdy jsem nepochopil, jestli to byl vtip, nebo varování.

"Voss." Hlas přišel od konce mola. Výpravčí mlýna Tharrek, tlouštík s tváří, na které bylo příliš mnoho obličeje. Pracoval pro přístavní autoritu a pro každého, kdo zaplatil víc. "Strážní přijdou za dvacet minut. Lepší bys tu nebyl."

"Za koho pracuješ tento týden, Tharreku?"

Chvíli mlčel. Za ním se nad továrnou démonické energie Kalmath & Syn tyčil rudý výfuk – krev uvězněných bytostí spalovaná na páru, věčný západ slunce uprostřed noci. V jeho světle Tharrek vypadal jako někdo, kdo ví, jak zemřít.

"Za nikoho, kdo by se ti líbil," řekl nakonec.

Vrátil jsem se k tělu. Duch Pellina Saura stál nade mnou a díval se dolů sám na sebe s výrazem, který znám. Překvapení, že to bolelo. Překvapení, že to byl konec.

"Kdo to udělal?" zeptal jsem se tiše, aby to Tharrek neslyšel.

"Neslyšel jsem ho přijít," řekl duch. "A to je to nejhorší. Byl tam vždy ticho, než člověk slyší Cech."

Cech. Samozřejmě.

Cech Světla neměl vrahy. Měl auditoři, advokáty, soudce. Měl čtvrtinu parlamentu a tři čtvrtiny soudních znalců. Pokud zabíjel, zabíjel čistě – certifikované smlouvy, schválené protokoly, smrt podepsaná ve čtyřech kopiích. Kruciforma Ticha nebyla jejich styl. Bylo to příliš surové, příliš viditelné.

Příliš určené k tomu, aby bylo nalezeno.

Strčil jsem placatici zpátky do kapsy a přehlédl dok. Dál na západ, kde přístavní lampiony přecházely do tmy, něco bliklo. Světlo svíčky v okně skladu, který byl – a zkontroloval jsem to ráno – prázdný a zavřený.

Nebliklo znovu.

"Voss," řekl duch Pellina Saura, a v jeho hlase bylo něco, co duchy většinou nemají. Naléhavost. "Žena, která přišla za tebou. Saur se odmlčel. Neříkal jsem jí, kde pracuji."

Zamrazilo mě. Otočil jsem se, ale duch už bledl do mlhy, jak duchy dělají, když řeknou příliš mnoho nebo příliš málo.

Vyndal jsem obálku, co mi dala vdova Saurová, a v rezavém světle démonické továrny jsem se podíval na její obsah podruhé.

Bankovky byly pravé. Adresa, kde mě kontaktovala, byla skutečná.

Ale na zadní straně obálky, drobným písmem, byly čtyři slova, která tam předtím nebyla.

*Přijď sám. Nebo zemři.*