Mrtvá dívka neměla stín.

Kael to zaregistroval až jako třetí věc — první byla ohnivice, druhá zápach, a teprve pak ten detail, který by normálnímu člověku unikl. Stál v úzkém průchodu mezi Mlynářskou a Dračí ulicí, kde plynové lampy chrčely fialovým světlem z vyhaslých run, a kouřil doutník, který si nemohl dovolit. Dívka ležela tváří dolů v louži, jež nereflektovala ani lampy, ani jeho siluetu. Jen ji.

Sklonil se a obrátil ji.

Dvacet, možná dvacet dva let. Oblečená jako úřednice z Registru — šedý kabát s mosazným zapínáním, boty s přezkami, vlasy spletené podle předpisů. Žádné zranění. Žádná krev. Výraz na tváři nebyl výrazem smrti; byl to výraz člověka, jenž si v půlce věty vzpomněl, že zapomněl zavřít okno.

Prohledal její kapsy. Nic. Žádné doklady, žádné klíče, žádný amulet jména — a ten nosil v Arcanis každý, kdo chtěl, aby si ho někdo pamatoval. Jen skládaný papír, na němž bylo inkoustem, jež se chvěla jako živá, napsáno jediné slovo.

*Mráz.*

Vstal a rozhlédl se. Z dálky, ze spodních úrovní, stoupal typický večerní hluk katakomb: zpěv opilých přístavních dělníků, chrčení průmyslových golemů, někde ve vzdálenosti kvílivý pláč, jenž mohl být dítě nebo mohl být zaklínadlo. Nad jeho hlavou, skrze mezery v oblacích, probleskovaly světla létajících čtvrtí — palácové terasy bohatých, vzdálené jako hvězdy a stejně lhostejné.

Žádný svědek. Žádný stín.

Kael si přiložil lahvičku k rtům, pak si ji schoval zpátky do náprsní kapsy bez doušku. Tohle si zasloužilo střízlivou hlavu. Alespoň prozatím.

Znal každého v Registru, nebo kdysi znal. Znával lidi, kteří znali lidi, kteří vedli záznamy o záznamech. Dívka v šedém kabátě mohla být tisíce různých úřednic — nebo žádná z nich.

Druhou možnost považoval za pravděpodobnější.

Přitáhl se k bočnímu vchodu do budovy, kde měl kancelář v suterénu pod krámem se stříbrnými amulety. Zámek otevřel klíčem, jenž byl méně zákonný než zlodějna. Uvnitř zapálil kahanu — elektrická runa vypověděla službu minulé úterý a oprava stála víc než měsíc nájmu — a rozložil papír na stůl.

Inkous se hýbal. Ne metaforicky. Písmena se pomalu přeskupovala, jako by je někdo psal znovu a znovu do nekonečna, nikdy nedokončila slovo, nikdy nezačala jiné. Jen *Mráz, Mráz, Mráz*, v nekonečné smyčce tiché paniky.

Živý dopis. Drahá magie. Magie, která předpokládá, že příjemce přežije doručení.

Kael si sedl, vzal pero a napsal na okraj papíru: *Kdo jsi?*

Odpověď přišla pomalu, jako by ji někdo diktoval z velké dálky nebo skrze silnou únavu.

*Nikdo. Proto mě posílám tebe.*

Zavřel oči. Znal ten typ věty — větu, která zní jako metafora, ale je to přesný popis skutečnosti. V Arcanis existovaly způsoby, jak vymazat člověka. Ne zabít. Vymazat. Z knih, z pamětí, z dokumentů, z tkaniva světa. Rada Arcimáků to popírala. Kael věděl, že lžou, protože viděl akt o mazání, tři roky před vyhazovem, v šuplíku nadporučíka Brenneka, a Brennek věděl, že to viděl, a přesto ho nevyhodili za akt, ale za případ Veselého mlynáře, který s aktem nesouvisí, nebo možná nesouvisí, nebo možná všechno souvisí se vším a Kael je jen příliš starý a příliš opilý, aby viděl vzor.

Vzal lahvičku.

Vrátil ji.

Na papíře přibylo: *Jsou nás čtyři sta sedmnáct. Nebo jsme byli. Každou noc jedno číslo ubývá.*

*Proč já?*

Pauza. Pak:

*Protože ty jsi jediný, kdo ví, že existujeme, a ještě existuješ.*

Kael se zadíval na kahanu. Plamen se nekřivil, vzduch byl nehybný, a přesto měl pocit, jako by za dveřmi někdo přestal dýchat přesně ve chvíli, kdy dočetl poslední větu.

Vstal. Sáhl po kabátu.

Za dveřmi stála žena v šedém kabátě s mosazným zapínáním.

Nebyla mrtvá. Nebo nebyla stejná. Nebo obojí.

"Čtyři sta sedmnáct," řekla, "je přesné číslo. Ale vy jste nepočítal sebe."