Adresa na živém dopise mě vedla do Čtvrti Hrnčířů, kde se dlažba vlnila jako zkažená kůže a každý druhý dům měl ve fasádě zabetonované kosti. Pracovní magie. Levná, nespolehlivá, s nepříjemným vedlejším účinkem v podobě vzpomínek, které stavba absorbovala ze svého okolí. V Čtvrti Hrnčířů slyšeli lidé ve zdech šepot.

Budova číslo sedm ve Slepé uličce Tkáčů neexistovala.

Nestojím tím, že by byla prázdná. Nestojím, že by ležela v troskách. Myslím to doslova: na místě, kde měla stát, se rozkládal úzký průchod mezi dvěma domy, ve kterém roste planý hořčičník a kdosi zapomněl rezavé kolo. Prošel jsem uličkou třikrát. Zkontroloval jsem čísla sousedních domů. Šest. Osm. Mezi nimi nic.

Výjimkou byl stín.

Na vydlážděné zemi, přesně tam, kde by stálo číslo sedm, se táhl pravoúhlý tmavý obdélník. Stín budovy, která nestojí. Slunce ho posunout nemohlo, protože v Čtvrti Hrnčířů nesvítí slunce, jen plynové lucerny s modrými plameny, a ty vrhají stíny všemi směry najednou. Tenhle stín byl statický jako vytesaný.

Vytáhl jsem z vnitřní kapsy láhev ohnivice a napil se. Pak jsem vstoupil do stínu.

Studená. Nezvykle studená pro červnové odpoledne, i pod mraky Archetonu, i v uličce bez průvanu. Sáhl jsem do kapsy po runové křídě a nakreslil na vzduch před sebou základní detekční hexagram. Kouzlo mi v ruce přeskočilo jak zkřížené dráty a zanechalo na ukazováčku černou skvrnu.

Magie tady byla přepsána. Někdo přes původní strukturu prostoru navrstvil jinou realitu jako malíř přemalovává obraz.

Starý obraz byl stále pod tím novým.

„Čekáš, nebo procházíš?" řekl někdo za mnou.

Otočil jsem se. U vstupu do uličky stál muž v kabátě příliš teplém na počasí. Byl starý způsobem, kterým jsou staré věci z kamene - ne zvrásněný a zkřivený věkem, ale ohlazený, jako by čas z něj obrousil vše zbytečné. Oči měl barvy zalité runy, tedy jakési nefunkční šedivé.

„Znáš tuhle adresu?" zeptal jsem se.

„Znal jsem." Vstoupil do uličky a zastavil se těsně před stínem. Nepřekročil ho. „Před šesti lety tady stál dům. Patnáct bytů. Čtyřicet tři obyvatel." Odmlčel se. „Pak přišlo ráno, kdy nestálo nic."

„Lidé zmizeli taky?"

„Ne hned." Pohledem sledoval stín jako by v něm viděl něco, co já ne. „Někteří vydrželi týden. Chodili ještě do práce, platili ještě nájem jinde. Pak přestali platit. Pak přestali chodit. Pak přestali být." Konečně se na mě podíval. „Znáš to slovo, které Grimoáři používají pro smrt bez těla?"

Znal jsem. Používalo se v teoretické magické lingvistice pro stav mezi existencí a nicotou. Nikdo nepovažoval za nutné mu přikládat praktický význam.

„Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se.

„Teď nebo naposledy?"

Než jsem stačil odpovědět, z konce uličky přišel zvuk. Ne kroky. Spíše absence zvuku, systematická a pohybující se. Jako by něco chodilo a při každém kroku pohltilo o kousek víc okolního hluku.

Starý muž se otočil tak rychle, jak staří muži neotáčejí, a začal utíkat. Přes stín. Skrz zeď druhého domu jako by tam nebyla.

Zmizení v kameni vypadalo bolestivě.

Zvuk - nebo jeho nepřítomnost - se blížil. Vykoukl jsem z uličky na ulici. Nic. Jen dav, koně, plynové vozy a kdosi prodávající vařené kořeny u rohu. Zvuk přestal.

V dlani jsem svíral list živého dopisu, který jsem celou dobu držel. Teprve teď jsem si všiml, že písmo na něm se změnilo. Původní text zmizel. Místo něj, v inkoustu tak čerstvém, že se ještě leskl:

*Přestaň hledat dům. Začni hledat seznam. Ona na něm není jediná.*

Otočil jsem papír. Na druhé straně byl napsán jeden jediný řádek starším písmem, jiným rukopisem:

*Tento dopis byl odeslán pět let před tím, než jsi případ dostal.*

Přistoupil jsem k nejbližší lucerně a pečlivě jsem si přečetl obě strany znovu.

Pak jsem se napil, schoval papír a vydal se hledat archiv.