Déšť přestal přesně v okamžiku, kdy jsem našel mrtvolu.
Voda ještě stékala po rezavých požárních schodech do Šedé uličky, ale nebe se zavřelo jako ústa svědka, který si rozmyslel výpověď. Leylinky pod dlažbou pulzovaly teplým oranžovým světlem přes špínu a bláto, a v tom záblesku jsem viděl obličej ženy jasněji, než bych si přál.
Neznámá. Třicet, možná pětatřicet. Elfská krev v lícních kostech, lidský únava v ostatním. Ruce měla složené přes hruď, jako by ji někdo pečlivě připravil na pohřeb, ale oči zůstaly otevřené. Hleděly do neonové runy nad vchodem do Klubu Modrého Kouře, kde zeleně blikající znak pro *štěstí* vrhal shnilé světlo na její nehybnou tvář.
Přikrčil jsem se. Levou rukou jsem se dotkl jejího zápěstí, pravou jsem sevřel v pěst aby se netřásla. Starý zvyk. Z ruky nevychází žádné teplo. Z Cechu nevychází žádné povolení k šetření. Z tohohle případu, říkal mi instinkt, nevychází nikdo v pořádku.
Otupělá magie sebou škubla jako pes na řetězu.
Neucítil jsem lži. Žádné kouzlo, žádné proměnění, žádná záhada která by čekala na rozluštění. Ucítil jsem absenci. Tato žena nejenže zemřela — bylo z ní vymazáno všechno, co ji přesahuje. Magický otisk. Ten malý stín který zanechá každý živý tvor v aurickém poli světa.
Vymazaný. Čistě. Profesionálně.
"Dlouhá noc, Mraze?"
Otočil jsem se pomalu, protože rychlé pohyby v Šedé uličce jsou způsob jak ukončit kariéru trvale. Opíral se o roh Dagmar Šelest, půlelfka v kožené bundě s insignií portní stráže na rameni. Cigaretu v zubech, ruce v kapsách. Znala mě příliš dobře na to, aby sáhla na zbraň. Nestačilo jí to vždy.
"Znáš ji?" zeptal jsem se.
"Proč bych znala každou mrtvou v přístavu?"
"Protože chodíš do Klubu Modrého Kouře každý čtvrtek a tahle žena tam tři měsíce točila za barem."
Dagmar se nezastavila, ale cigareta zůstala o centimetr déle mezi rty než obvykle. "Slyšel jsi o ní od Treina?"
"Trein mi poslal zprávu na křídlené kamení ve tři ráno. Bez podpisu, bez platby, bez kontextu. Jméno a adresa." Vstal jsem. Koleno zapraskalo jako špatná omluva. "Takže ano, znáš ji."
"Jmenovala se Mira Sol." Dagmar konečně vytáhla cigaretu a podívala se na chodbu jako by hledala východ, který tam nebyl. "Pracovala na přístavní administrativě. Formuláře, razítka, povolení pro leylinové lodě. Nudná práce."
"Ale?"
"Ale poslední týden se ptala na věci které by se neměla ptát. O starých trasách. Předceších, říkala. O tom jak tok leylinií v přístavu vypadal před tím než ho Cech přesměroval."
V žaludku se mi udělalo chladno, které nesouviselo s počasím.
Před osmačtyřiceti lety Cech Světla provedl Velkou Harmonizaci. Přesměroval tři hlavní leylinie přes centrální věž, čímž zajistil monopol na magické distribuci v celém Auramisovi. Oficiálně to byl triumf civilizace. Neoficiálně to byl důvod proč jsem před pěti lety začal klást otázky, za které mě vyhodili.
"Kdo věděl, že se ptá?" zeptal jsem se.
"To je otázka za pět zlatých."
Hodil jsem jí tři. Přesně tolik kolik stojí v Šedé uličce pravda, která nestojí za víc.
Chytila mince bez pohledu. "Evidenční oddělení Cechu. Ale to jsi věděl dřív než jsi se ptal."
Věděl jsem. Ale potřeboval jsem to slyšet nahlas, protože některé věci změní charakter teprve ve chvíli kdy přestanou být pouze myšlenkami.
Dagmar odešla. Runy nad vchodem zhasly načasováním nebo náhodou a Mira Sol ležela ve tmě mezi dvěma záblesky leylinového světla jako bod na konci věty, kterou někdo napsal a okamžitě chtěl smazat.
Vytáhl jsem křídlené kamení a přehrál Treinovu zprávu znovu. Jméno. Adresa. A na konci, co jsem prve přehlédl: jediné slovo napsané jiným písmem, tišším, jako by se pisatel bál vlastního rukopisu.
*Čtvrtá.*