Senna padla jako podťatý strom. Kael se vrhl ke dveřím, ale ulička za oknem už zela prázdnotou — jen dým z výstřelu a pach přepálené runy, která se rozpadala na obkladačkách fasády.

„Živá?" zavolal přes rameno.

„Ještě." Senna se zvedala za poličkou, dlaň přitisknutou k uchu odkud jí stékala tenká nit krve. „Varování, ne popravu. Kdybych měla zemřít, zemřela bych."

Kael věděl, že má pravdu. Někdo zkušený. Někdo, kdo si vybírá.

Vyvedl ji zadním schodištěm, přes dvůr vonící plesnivým dřevem a mokrými kočičími stopami. Senna šla bez stížností, jen si stiskla ránu kapesníkem tak pečlivě, jako by to byl reflex z dob, kdy krvácení bylo běžnější součástí jejího pracovního dne. Možná bylo.

Zavlekl ji do Krokova baru — jednoho ze tří míst v Auramis, kde se na vás neptali na jméno, dokud jste nezemřeli u jejich stolu. I tehdy jen proto, aby věděli, komu poslat účet.

„Mluv," řekl, když jim přinesli dva skleněné džbány čehosi, co bar vydával za likér.

Senna se napila. Ani nezamhouřila oči.

„Leylinní síť je stará čtyři sta let. Průvodci říkají tři sta, protože čtyři sta jim komplikuje jiný příběh." Prohlédla si ránu, uspokojivě přikývla. „Před čtyřmi sty lety Auramis nestálo na leylinní síti. Stálo na čemsi jiném. Na smlouvě."

„S kým."

„To je ta část, za kterou zabíjejí." Odložila kapesník. „Mira to věděla. Celé jméno smluvní strany. Já vím jen, že smlouva má datum expirace. A že se blíží."

Kael upil ze džbánu. Chutnal po kouři a špatných rozhodnutích — tedy přesně po jeho životě.

„Kdy."

„Osm měsíců. Možná devět." Senna se podívala na svůj odraz v lesklém povrchu stolu. „Až vyprší, leylinní síť nezhasne. Bude hůř. Stane se nestabilní. Třetina Auramis..."

„Třetina Auramis je přístavní čtvrť a špinavé uličky," přerušil ji Kael. „Kde bydlí lidé, kteří si nemůžou dovolit odejít."

Senna na něj pohlédla. V jejích očích bylo něco, co se mu nelíbilo — uznání. Jako by ho testovala a on právě odpověděl správně.

„Proto tě sem poslali," řekla tiše.

„Nikdo mě nikam neposílá."

„Mira Sol tě kontaktovala tři dny před smrtí. Nevím proč si vybrala tebe, ale vybrala. A její vzkaz říkal Čtvrtá — což znamená, že před ní byli tři další. Detektive Mráz, ty nejsi na tomto případu od začátku. Ty jsi na jeho konci."

Venku za oknem proplula neonová runa reklamního létajícího stroje — světle modrá, taková jaká se používá pro zboží prémiové jakosti. Osvítila Senninu tvář na jednu sekundu.

„Kdo jsou ti tři?" zeptal se.

„Jména nemám. Ale vím, že každý z nich věděl něco jiného. Dohromady věděli dost na to, aby Cech Světla přinutili ke kompromisu. Obnovit smlouvu. Nebo přiznat pravdu." Senna sklopila hlas. „Zabili je, než se stihli sejít."

Kael přemýšlel. Čtyři lidé, čtyři střípky jedné pravdy. Mira byla čtvrtá — a věděla dost na to, aby nechala vzkaz místo jména. Čtvrtá. Jako by věděla, že i číslo je víc, než co by Cech chtěl zveřejnit.

„Chtěli se sejít. Kde."

Senna sáhla do vnitřní kapsy kabátu a vytáhla ohnutý lístek. Papír vybledlý, skládaný tolikrát, že v záhybech byl téměř průhledný.

„To je místo setkání, které se nikdy nekonalo."

Kael přečetl adresu.

Pak ji přečetl znovu, protože si nebyl jistý, jestli správně vidí.

Staré archivní podlaží Radnice světla. Srdce Cechu. Místo, kam bez pozvání nevkročil nikdo za posledních sto let — a kde stál, podle map které Kael znal, výtah bez tlačítka na přízemí.

„Oni věděli, že se to nestane," řekl pomalu.

„Věděli."

„A přesto to tam napsali. Proč."

Senna složila ruce na stole. V baru někdo pustil hudbu — dunivý rytmus, který přicházel ze stropních reproduktorů jako srdce příliš velikého zvířete.

„Protože to místo samo je důkaz. Kdybys někdy prošel tou místností, Detektive Mráz..." Odmlčela se. „Pochopil bys, čím Auramis skutečně je. Ne město napájené magií." Hlas jí klesl na pouhý šepot. „Město vybudované na dluhu, který nikdo nechtěl splácet."

Za oknem zhasly neonové runy.

Poprvé od dvaceti let — všechny najednou.