Senna zemřela ve tři ráno.

Kael to věděl ještě dřív, než telefon zazvonil. Věděl to z toho, jak se leylinie pod jeho chodidly zachvěly — krátce, skoro neznatelně, jako když někdo vytrhne nitku z tkaného koberce. Jeden ze čtyř hlasů umlkl.

Zbývali dva.

Přišel na místo příliš pozdě a příliš střízlivý. Její byt v Lampenvrchu vypadal jako každý jiný byt člověka, který zemřel s knihou v ruce — rozevřená stránka, přikrývka přetažená přes kolena, sklenka s nedopitým čajem. Kdybychom nebyli v Auramisu, mohl by to být přirozený skon. Ale magický otisk v ovzduší byl čistý jako chirurgický řez. Někdo věděl přesně, kolik vzít.

„Mistře Mrázi."

Otočil se. Ve dveřích stál Arden Vel, vrchní inspektor Cechu Světla. Byl oblečen neformálně — bez insignií, bez pláště. Poprvé za čtrnáct let ho Kael viděl vypadat jako obyčejného člověka.

„Věděl jsem, že přijdeš," řekl Vel tiše. „Proto jsem tady."

„Přišel jsi mě zabít."

„Přišel jsem ti nabídnout volbu." Vel nevstoupil dál. Opřel se o rám a v zrcadleném světle neonových run za oknem vypadal unaveně. Opravdově unaveně. „Smlouva vyprší za sedmdesát dva hodin. Entita nenakrmená čtyři sta let bude chtít víc než zásobování leylinní sítě. Víš, co to znamená."

Kael věděl. Senna mu to popsala v číslech: přibližně třicet tisíc lidí v okruhu tří bloků od centrálního uzlu. Těch, kteří jsou nejblíže síti. Těch, kteří by pocítili kolaps jako první.

„A vy jste se rozhodli, že tajemství je cennější než životy," řekl.

„Rozhodli jsme se, že systém který funguje — i špatně — je lepší než chaos který ne." Vel sáhl do kapsy a položil na práh obálku. „Toto je úplná dokumentace smlouvy. Jméno entity. Podmínky obnovení. Alternativní způsoby zásobování které jsme potlačili, protože by přerušily náš monopol." Odmlčel se. „Mira Sol na to přišla sama. Zabili jsme ji za to."

„A teď mi to dáváš."

„Protože jsem starý muž a nespal jsem čistě od doby, kdy jsem podepsal příkaz k jejímu umlčení." Velův hlas byl rovný jako nůž. „A protože jsi poslední. Po Senně jsi jediný zbývající svědek a já mám rozkaz tě zlikvidovat do svítání."

Kael zvedl obálku. Papír byl těžký, pečeť autentická.

„Proč bych ti věřil."

„Nemusíš." Vel si zapnul knoflík u krku. „Ale dám ti čtyřiadvacet hodin před tím, než Cech zjistí, že jsi stále naživu. Dost času na to, aby se dokumenty dostaly ke správným lidem. Tiskaři v Dolním přístavu, nekromantská rada, tři ambasády cizích mocností. Najednou, simultánně." Konečně vstoupil do místnosti — jeden krok — a zastavil se. „Cech padne. Možná celý systém s ním. Možná ti třicet tisíc lidí přežije přechod. Možná ne."

„A ty."

„Já jsem si vybral svou volbu dávno." Vytáhl z pláště malou lahvičku a postavil ji na stolek vedle Senniny nedopité sklenky. „Tohle jsem si připravil ještě před příchodem sem. Jen jsem potřeboval vědět, že dokumenty mají kam jít."

Kael se díval na lahvičku dlouhou dobu.

Pak vzal obálku, zastrčil ji do vnitřní kapsy a otočil se k oknu. Pod ním Auramis svítil v noci jako vždy — neonové runy v mlze, leylinie pulsující pod dlažbou jako žíly ve zdi starého domu.

Za jeho zády zaslechl tiché šustění a pak nic.

Šel do Dolního přístavu pěšky. Cesta trvala hodinu a za celou tu dobu nepotkal nikoho, kdo by se na něj dvakrát ohlédl. Obyčejný člověk se zaprášeným kabátem a unavenýma očima.

Tiskárna v Copper Lane pracovala celou noc a do svítání byly první výtisky v rukou kurýrů. Kael seděl na molu a kouřil poslední cigaretu z krabičky a díval se, jak se nad přístavem zvedá světlo — ne čisté, ne triumfální, jen další šedé svítání nad městem, které se právě začalo třást ve svých základech.

Auramis přežije, řekl si.

Možná.

A to muselo stačit.