Třetí vzkaz byl napsán stejnou rukou jako první dva, přestože každý z nich psal někdo jiný.

Marta si nasadila lupu a naklonila se blíže k plastovému obalu, v němž ležel útržek papíru vytažený z kapsy Petra Součka, čtyřiačtyřicetiletého instalatéra z Vrchovic. Souček skočil do rybníka Jordán v pondělí ráno, přestože uměl výborně plavat a přestože voda v té části dosahovala sotva po kolena. Podle pitevní zprávy se utopil. Nikdo nevysvětlil jak.

*Kořen volá. Půjdu dolů a budu klidná.*

Budu klidná. Mužského pohlaví, ženský tvar slovesa.

Marta zapsala poznámku a odsunula lupu. Za oknem archivní místnosti strměchského obecního úřadu padal déšť — ten zvláštní, tichý déšť, který tady padal skoro každý den od chvíle, kdy přijela. Jako by kraj neustále vydechoval vlhkost ze země.

První oběť byla Lenka Pokorná, osmatřicet let, učitelka. Druhá Jana Mašková, šedesát dva, důchodkyně. Teď Petr Souček. Tři lidé, kteří se navzájem neznali — nebo tak alespoň tvrdila místní policie, která případ uzavřela jako shodu nálad a nechala Martu pracovat jen proto, že o to požádal krajský soud v Českých Budějovicích a protože starosta Dvořák byl překvapivě ochotný. Skoro příliš ochotný.

Identické fráze ji přivedly sem. To byl její obor — forenzní lingvistika, analýza jazyka jako stopy. Většinou pracovala s anonymními výhružkami, s falzifikáty závětí, s výslechy překládanými přes tři jazyky. Ale tohle bylo jiné. Tohle bylo jako číst tři různé opisy téhož středověkého rukopisu.

Otevřela notebook a přivolala soubor, který sestavila za poslední tři dny.

Všechny tři texty obsahovaly archaický tvar podmínkového způsobu, který vymizel z běžné češtiny někdy v sedmnáctém století. Všechny tři používaly slovo *dolů* ve smyslu, který odpovídal staročeskému chápání podsvětí — nikoli geografického směru, ale místa pod místem, prostoru pod živou vrstvou světa. A všechny tři začínaly slovem *kořen*.

Ne *Bůh*. Ne *smrt*. Ne *tma*.

*Kořen.*

Marta vstala a přešla k regálům. Archiv byl řazený chaoticky, část matrik chyběla úplně — roky 1732 až 1761 jako by prostě neexistovaly. Pokoušela se na to upozornit mladou archivářku, ale ta jen pokrčila rameny a řekla, že záplavy v devadesátých letech vzaly hodně věcí. Marta si nebyla jistá, jestli jí věřila.

Namátkou vytáhla svazek farních záznamů z roku 1891 a začala listovat. Kázání, křtiny, pohřby. A pak, vložená mezi dva listy, tenká stránka jiného papíru, jiného stáří, zapsaná drobným, úzkostlivým písmem.

Potřebovala celou minutu, než pochopila, co čte.

Byl to výčet jmen — sedm jmen s daty. Nejstarší bylo z roku 1603. Ke každému jménu byl připsán způsob smrti a pod tím vždy tatáž věta, trochu obměněná, ale vždy táž.

*Kořen volal. Šel dolů a byl klidný.*

*Kořen volal. Šla dolů a byla klidná.*

Ruce se jí mírně třásly, když stránku vracela do světla lampy. Sedm jmen. Sedm epoch. Stejná syntax, stejná sémantika, stejný kořenový morfém nesoucí jiný než botanický význam — to byl jazykový průkaz, který by obstál před jakýmkoliv soudem. Tohle nepsal nikdo z deliria ani ze zoufalství. Tohle opisoval někdo, kdo text znal. Kdo ho znal velmi dobře. Kdo ho znal nazpaměť.

Venku pod oknem zastavilo auto. Marta zhasla lampu ještě dřív, než si uvědomila proč — čistý reflex, jako když se schováte před něčím, co jste ještě neviděli.

Přes sklenici sledovala, jak z auta vystupuje muž v hasičské bundě. Pak druhý. Pak starosta Dvořák. Mluvili tiše, hlavy nakloněné k sobě. Jeden z nich se otočil a podíval se přímo na okno archívu.

Marta stála v tmě a nechala deech plynout pomalu.

Na listu papíru za ní bylo osm jmen.

Osmé datum bylo dnešní.