Třicet sedm krabic. Marta je spočítala třikrát.

Pozůstalost Jiřího Valenty z Lednice přišla ve středu ráno, nenápadně, bez průvodního dopisu, jen s kusým razítkem okresního soudu. Někdo ji složil u dveří depozitáře číslo čtyři, v nejspodnějším patře, kde vzduch chutnal po vlhké hlíně a starých závazcích. Marta neměla v rozvrhu žádný Valenta. Přesto začala katalogizovat hned po poledni, protože řád byl řád a práce nečekaná byla stále prací.

Valenta byl zemědělec. Sedmačtyřicet let. Oběsil se v červnu na trámu vlastní stodoly, sám, bez dopisu. Soud to uzavřel za šest týdnů a zaslal archiv sem, protože nikdo jiný o něj nestál. Marta obsah krabic třídila metodicky: doklady, fotografie, korespondence, hospodářské záznamy. Pracovala v rukavicích a pod lampou, jejíž světlo žloutlo ke třetí ráno jako stará kostní tkáň.

Právě tehdy našla zápisník.

Byl zastrčený mezi obecními vyhláškami z roku 2019, malý, s plátěnými deskami barvy suchého mechu. Uvnitř číslice, sloupce výnosů, jména polí. Nic zvláštního, dokud nepřelistovala na předposlední stránku.

Tam byl nakreslen symbol.

Jednoduchý. Kruh, v němž se kříží tři linie pod rovnými úhly, a kolem dokola deset krátkých čárek rovnoměrně rozmístěných jako číslice na ciferníku. Valenta ho nakreslil tužkou, silnou rukou, mnohokrát přejetou, jako by ho chtěl vtlačit skrz papír do stolu, do země, do čehosi pod ní.

Marta ho fotografovala telefonem. Potom seděla nehybně dvě minuty a hleděla na strop.

Znala ten symbol.

Vstala, odešla ke kartotéce a vytáhla zelený pořadač označený pouze letopočtem 1987. Stránky šustily jako suché listy. Hledala třináct minut, přesně. Pak jej našla: ve skici přiložené k pozůstalosti jisté Boženy Šimkové, švadleny ze Šardic, která se utopila v cisterně na dvoře svého domu. Stejný kruh. Stejné tři linie. Stejných deset čárek.

Srdce Martě nepřeskočilo. Srdce nepřeskakuje lidem s nespavostí, kteří provedli třicet tisíc katalogizačních záznamů. Srdce pouze pokračuje, trochu rychleji, trochu dutěji.

Šla pro modrou krabici ze čtyřicátého šestého roku. Pozůstalost sedláka Antonína Procházky z Mikulova, jenž se v létě 1946 zastřelil v obilném skladu, tři dny po sklizni, bez zjevného důvodu. Přiložená mapa pozemků, ručně kreslená, detailní do bolesti. A v pravém dolním rohu, jako kolofon, jako podpis: kruh, tři linie, deset čárek.

Marta si sedla na podlahu.

Beton byl studený skrz kalhoty. Výbojka nad ní tiše bzučela svou jedinou melodii. Někde v chodbách pod depozitářem, v těch starých průchodech, o nichž správce říkal, že vedou až pod Zelný trh, se ozvalo potrubí, nebo možná ne potrubí.

Čtvrtý případ věděla, i když si to zatím nepřiznala. Byl v červeném spisu z roku 1971, žena středního věku, Vlasta Navrátilová, učitelka z Hustopečí, která se otrávila oxidem uhelnatým v zapečetěné kuchyni. Marta spis viděla před dvěma lety při rutinním přeřazení. Tehdy si symbolu nevšimla, nebo si ho nevšimnout nechtěla.

Teď vstala, šla ke spisu a otevřela ho.

Symbol byl. Samozřejmě byl.

Nakreslen na vnitřní straně kuchařské knihy, drobně a precizně, inkoustem, pod receptem na makové koláče.

Čtyři lidé. Čtyři desetiletí. Čtyři různá místa jižní Moravy. Žádná rodinná spojitost, žádná politická, žádná profesní. Pouze tento kruh, tato tři ramena, těchto deset čárek.

Marta vzala tužku a nakreslila symbol sama. Ruka se nezachvěla. To bylo znepokojivé.

Zamyslela se nad tím, co mají čtyři místa společného. Lednice, Šardice, Mikulov, Hustopeče. Přesvědčila se, že to neví. Pak vzala mapu jižní Moravy a čtyři lokality propojila linkami.

Výsledný tvar nebyl čtverec ani trojúhelník.

Byl to kruh. Čtyři body na jeho obvodu, téměř dokonale symetrické, jako by je někdo plánoval s pravítkem a kružítkem přes celé generace, přes celé životy.

Jako by ten symbol nenakreslili oni.

Jako by ten symbol nakreslil někdo jiný a oni ho teprve pak našli.

V chodbách pod depozitářem se ozvalo znovu. Tentokrát to potrubí nebylo.