Ráno přineslo déšť a pocit, že zeď mezi včerejškem a dneškem je tenčí, než bývá.

Marta seděla v kuchyni se studenou kávou a rozloženou mapou Jihomoravského kraje. Kroky za dveřmi depozitáře patřily hlídači Bendovi, zjistila nakonec – starý muž si zapomněl baterku a vrátil se pro ni. Nic víc. Vysvětlení bylo tak prostě a tak úplně normální, že ji to zneklidňovalo víc než cokoli jiného.

Normálnost. To bylo to slovo, které ji od včerejška pronásledovalo.

Přejela prstem po mapě, od Boskovic přes Kunštát, dolů k Tišnovu a zpátky. Čtyři body. Čtyři životy. Čtyři sebevraždy rozložené do šedesáti let jako pečlivě načasované rány hodin. A uprostřed kruhu – nic. Prázdné pole, katastrální mapa, název tratě zapsaný takovou samozřejmostí, že ho Marta přehlédla třikrát.

*Na Tichých kořenech.*

Vstala tak prudce, že hrnek sletěl ze stolu.

Ten název. Viděla ho. Ne na mapě – v matrice. V zápisu o pohřbu Josefa Blažka z roku 1961, jehož jméno se objevovalo jako svědek u sňatku Věry Kopečné, matky druhého z mrtvých. Pole se jmenovalo Na Tichých kořenech a přiléhalo k usedlosti, která v katastru figurovala bez vlastníka od roku 1947. Jako by ji někdo zapomněl předat dál. Jako by na ni nikdo nechtěl sáhnout.

Do archivu dorazila hodinu před otevřením. Požádala kolegyni Šimánkovou, aby ji pustila dovnitř pod záminkou dokončení inventury, a zamkla se v depozitáři sama.

Spisy z roku 1947 byly uloženy ve třetí řadě, police číslo sedm, šanon čtyřicet dva. Marta to věděla nazpaměť. Ona věděla nazpaměť každý šanon v tomto sále, protože pořádek byl jediná věc, které důvěřovala absolutně – byl to jazyk, kterému svět rozuměl, aniž by lhal.

Jenže teď, když otevřela šanon, zjistila, že někdo v něm listoval přede ní.

Papíry byly seřazeny správně – chronologicky, s průklepem – ale o milimetr posunuté. Někdo to dělal opatrně, ale ne dost opatrně pro Martu. Ona by si všimla i posunu o půl milimetru.

Usedlost Na Tichých kořenech – katastrální číslo 1147/b – převedena na stát v únoru 1947 po úmrtí posledního majitele, Antonína Merty. Způsob úmrtí: neuveden. Pouze razítko: *Věc uzavřena. Viz spis MNV Kunštát.*

Spis MNV Kunštát neexistoval. Marta prohledala rejstřík třikrát a pokaždé stejně. Vedení místního národního výboru z roku 1947 chybělo celé jedno čtvrtletí.

Vytáhla svůj zápisník – černý, s gumičkou, plný číslic a schémat, která by cizímu člověku připomínala bláznovství – a připsala: *Merta, Antonín. Mrtvý před převodem. Bez příbuzných?* Ale to nevěřila. Podle rodokmenu, který sestavovala od včerejší noci, byl Antonín Merta příbuzný se všemi čtyřmi rodinami. Vzdáleně, různými liniemi, různými příjmeními – jako kořeny stromu, které se rozbíhají od jednoho kmene a vynoří se daleko od sebe, na místech, kde bys to nečekal.

Dala šanon zpátky. Přesně na místo. Přesně o ten jeden milimetr doprava, jak ho tam nenechala ona.

Pak si sedla na zem mezi police a zavřela oči.

Existovalo racionální vysvětlení. Vždycky existovalo. Genetická predispozice k depresi šířená uzavřenou komunitou. Sociální izolace venkovských rodin. Stigma duševních chorob v minulém století. Symbol mohl být lidový motiv, lokální pověra, nic víc.

Ale pak si vzpomněla na jednu věc, která do žádného racionálního vysvětlení neseděla.

Všichni čtyři zemřeli na přelomu října a listopadu. Všichni čtyři zemřeli ve věku čtyřiceti sedmi let. A ve všech čtyřech pozůstalostech – mezi fotografiemi, osobními dopisy, mezi věcmi, které si lidé schovávají, protože je milují nebo se jich bojí – byl tentýž symbol nakreslen rukou, která se třásla.

Nikoli vytištěný. Nikoli zkopírovaný.

Nakreslený znovu. Pokaždé znovu, jako by si ho nikdo nepamatoval a musel ho znovu *objevit*.

Telefon zavibroval. Zpráva od neznámého čísla, žádný podpis:

*Nezdržujte se v archivu po setmění. V usedlosti jsou stále záznamy. Ale vy tam nechoďte.*

Marta si přečetla zprávu čtyřikrát. Pak vstala, oblékla si kabát a otevřela Google Mapy.

Potřebovala vědět, jak daleko je Kunštát.