Čtvrtá sebevražda se stala v úterý ráno, ale Marta se o ní dozvěděla až ve středu odpoledne, kdy jí přestal chodit signál a vrátila se do Strměch z podmáčeného lesa, kde strávila dopoledne hledajíc zaniklou vesnici Hluboká na starých vojenských mapách. Boty měla promočené až po kotníky. Hlína jihočeského mokřadu je jiná než pražská – lepkavější, tmavší, jako by ji někdo rozmíchal s čímsi organickým, co tam nepatří.

Hašek ji zastavil před pensionem. Starosta, kulatý muž s příliš přátelským úsměvem, který Marta od prvního setkání čítala jako nacvičený. Řekl jí, že čtvrtý případ vyřešila policie jako srdečné selhání. Žádný lístek, žádná poznámka.

„Minule jste říkal, že zanechal slovo *Začíná*," řekla Marta.

Hašek nezamrkal. „To byl omyl. Zmýlil jsem se. Bylo to zcela jiné slovo."

Marta si všimla, že drží ruce sepjaté před sebou, palce k sobě přitisknuté. Gesto, které lingvisté nazývají uzávěrem – tělo brání výstupu informace.

„Jaké slovo?"

„*Konec*," řekl. „Zcela obyčejné. Nás nepřekvapilo."

Šel dál. Marta zůstala stát na dlažbě před pensionem a sledovala, jak jeho postava mizí za rohem ke kovárně, kde sídlil i hasičský sbor. Déšť začínal znovu, jemný a vytrvalý.

Vrátila se k mapám.

Hluboká existovala přinejmenším do roku 1698, pak zmizela ze všech písemných záznamů – ne pozvolna, jak bývá u zaniklých vesnic zvykem, ale najednou, jako by někdo přetáhl řádek jedním pohybem pera. Marta to viděla poprvé v archivu, ale dnes ji zajímalo něco jiného. Fotografie, kterou si heimně vyfotografovala mobilem, ležela na stole vedle jejích poznámek. Muž bez věku. Čistý límec. Oči, které kamera zachytila jako dvě světlá místa bez hloubky.

Prošla svými záznamy o jazykové dataci. Fráze z lístků obětí vykazovaly archaické morfémy, ale s jednou anomálií, které si nevšimla hned – v každé generaci se forma mírně posunula. Jako by text žil. Jako by ho někdo opakoval znovu a znovu, a každé opakování ho nepatrně obrousilo, přizpůsobilo mluvčímu. Nikoliv jako kopírovaný text. Jako naučená modlitba.

Nebo příkaz.

Za oknem prošla skupinka farníků od kostela, v čele farář Šimánek s deštníkem v ruce. Zasmál se na něco, co říkala žena vedle něj – zasmál se příliš hlasitě na takové počasí, na takovou vesnici, na týden, kdy čtyři lidé zemřeli. Marta zatáhla záclonu.

Vzala telefon a zavolala své kolegyni Blance do Prahy. Dala jí souřadnice zaniklé Hluboké a požádala ji o cokoli, co se dá dohledat v národním archivu – pozemkové knihy, farní matriky, jezuitské vizitační protokoly.

„A pátrej po opakujícím se příjmení nebo označení," dodala. „Cokoli, co by se vyskytovalo pravidelně v rytmu přibližně padesáti let."

„Padesáti let?" Blanka zněla opatrně.

„Nebo čtyřiceti. Generační interval."

Zavěsila a posadila se na postel. Vzala tužku a napsala na čistý list papíru všechny fráze z lístků v chronologickém pořadí – od nejstarší záznamu přes střední po tři nejnovější. Pak je dala pod sebe a začala porovnávat.

Vzorec byl tam celou dobu. Neviděla ho, protože hledala shodu – ale struktura nebyla shodná, byla postupná. Každá verze přidala jedno slovo. Nejstarší měla čtyři. Nejnovější měla sedm. Osmá – ta, která odpovídá dnešnímu datu ze seznamu – by měla mít osm.

Osmé slovo zatím neznala.

Ale někde ho někdo znal.

Marta se zvedla, oblékla bundu a vzala svítilnu. Bylo půl desáté večer. Les začínal třista metrů za poslední lampou. Věděla, že tam nesmí jít sama, věděla to stejně jasně, jako věděla, že jít musí – protože na mapě, přesně tam, kde by měla stát zaniklá Hluboká, byl zakreslen kříž, a kříž byl rukou psaný, přidaný dodatečně, jiným inkoustem než zbytek mapy.

Pod křížem stálo jediné slovo, tak malé, že ho musela číst pod lupou.

*Čeká.*