Dopis přišel ráno. Bez razítka, bez zpáteční adresy, zastrčený mezi štosy administrativních sdělení, které Marta každé pondělí ignorovala. Uvnitř byl jediný list – čistý, až na tři slova napsaná inkoustem tak tmavým, že skoro nerozlišoval od papíru: *Nepřijímej pozvání.*

Hodinu ho držela v rukách.

Doktor Blažek zemřel téhož dne odpoledne. Sanitka přijela příliš pozdě, říkali kolegové z oddělení. Srdeční selhání. Přirozená příčina pro muže v jeho věku, s jeho historií. Marta seděla v autě před budovou psychiatrické léčebny a dívala se na plastový sáček v klíně, ve kterém ležel dopis, a přemýšlela, co je přirozené.

Blažek jí předchozího večera ukázal fotografii z roku 1987. Pět lidí stálo před budovou, kterou Marta nepoznala, ale jejíž architektura ji nepokojně připomínala Brno. Tři z nich byli mrtví – jejich tváře se shodovaly s obětmi z případů, které studovala. Blažek byl čtvrtý. Pátý člověk stál stranou, napůl odvrácen od objektivu, jako by nechtěl být zachycen. Blažek odmítl říct, kdo to je. Jen zopakoval, co ji mrazilo ještě teď: *Symbol si vybírá. Ty jsi jiná. Ty ho znáš – a přesto jsi živá.*

Teď byl Blažek mrtvý a ona živá a dopis v plastovém sáčku.

Archiv Ministerstva vnitra v Jihlavě zavíral v šest. Marta tam přijela v půl páté a lhala přijímací úřednici, že přichází kvůli uzavřenému případu z devadesátých let. Částečně to bylo pravda. Jméno, které jí Blažek šeptem řekl jako poslední, než jeho hlas začal mít příliš mnoho chvění – *Kořínek, Stanislav Kořínek* – vedlo do šedé složky přemístěné třikrát, pokaždé jinam, jako by se někdo bál, aby zůstala nalezena.

Kořínek byl psycholog. Pracoval v experimentálním oddělení, které komunistický režim nikdy oficiálně nepřiznal. Výzkum kolektivního traumatu, stálo ve zprávě. Marta uměla číst mezi řádky. Pokusné osoby: třináct. Přeživší: pět. Metoda: nezjistitelná, záznamy zničeny. Datum ukončení programu: leden 1988.

Kořínek zemřel v roce 1993.

Nebo tak to stálo ve spisu.

Marta fotografovala stránky mobilem a snažila se nemyslet na to, jak jí třesou ruce. Symbol se v archivních materiálech vyskytoval šestnáctkrát. Vždycky na okrajích – nakreslený tužkou, inkoustem, jednou zdánlivě nehtem. Vždycky stejný: tři soustředné oblouky přerušené vertikální čárou, jako by někdo chtěl nakreslit oko, ale zapomněl ho zavřít.

Ona ho znala. Kreslívala ho ve třinácti, nevědomky, na okraje sešitů při nudných hodinách. Matka to tehdy označila za nesmysl. Pak to přestala dělat – nebo přestala dělat vědomě.

V ústředí archivu se rozsvítila červená žárovka. Čas zavírání. Marta složila fotografie do tašky a vstávala, když si všimla posledního listu ve složce. Nepatřil tam. Papír byl příliš nový, bez žloutnutí, bez zápachu stáří. Jako by ho někdo vložil nedávno. Minulý týden. Možná dřív.

Bylo to kresba. Jednoduchá, provedená s překvapivou pečlivostí. Budova, jejíž architektura ji znepokojovala u fotografie od Blažka. A před ní – pět postav. Tři přeškrtnuté. Jedna s otazníkem nad hlavou.

Pátá měla jméno.

Napsané malými, úzkými písmeny, tím inkoustem, který byl skoro neviditelný: *Marta Horáková.*

Někdo věděl, kde bude. Někdo čekal, až spis najde. A někdo ji nepovažoval za hrozbu – jinak by přeškrtnutý otazník byl její.

Zatím.

Venku byl únorový večer, mlha plazící se od řeky, a Marta stála na parkovišti a nemohla se přimět nastoupit do auta. Mozek pracoval chladně, přesně, jako vždycky v terénu – katalogizoval, třídil, hledal logiku. Ale někde pod tím, v místě, kam psychiatrická terminologie nedosahovala, věděla, co to znamená.

Pozvání bylo určeno ostatním. Oni ho přijali – možná nevědomě, možná nedobrovolně.

Ona ho znala dřív, než přišlo.

A to ji nečinilo bezpečnější. To ji činilo potřebnou.

Telefon zavibroval. Neznámé číslo. Zvedla.

Na druhém konci ticho – a pak, sotva slyšitelně, něčí ruce kloužoucí po papíru. Zvuk, který poznala okamžitě.

Někdo kreslil.